Syn nepřijel: snacha mu to zakázala, prohlásila, že pořád po něčem prahneme
V malé vesnici na severu Čech, kde zimní vítr fičí kolem starých dřevěných chalup, čekali marně Alžběta s manželem na návštěvu syna. Jejich naděje se rozplývaly a srdce svíral hořký pocit křivdy.
„Vypadá to, že nepřijede,“ povzdechla si Alžběta a podívala se na muže, Václava. „Už jsme si zvykli, ani nás to nerozčiluje.“
„Co se stalo? Snacha mu to zase zkazila?“ zamračil se Václav. „Vy dvě jste si nikdy nerozuměly.“
„Možná,“ přikývla Alžběta, hlas se jí třásl. „Ale Jakub nám nikdy nic takového neřekl. Dřív jezdil častěji, ale teď… Jeho žena vždycky má nějaké eso v rukávu. Asi si budeme muset najmout lidi na opravu střechy. Syn si pro nás nenajde ani jeden den.“
Alžběta mluvila o svém čtyřicetiletém synovi Jakubovi s hořkostí. Před dvanácti lety odešel do města, opustil rodnou vesnici. Jakub je automechanik, dřív všechno dělal sám, ale teď už jenom řídí ostatní. Ve městě se oženil s Lucií a koupili si byt.
„Sám si dělal rekonstrukci,“ vzpomínala Alžběta. „A Lucie mu jenom poroučela, co a jak. Vzali se pozdě, jí už bylo přes třicet. Nikdy předtím nebyla vdaná, a já chápu proč – s její povahou by to dal málokdo. Od prvního pohledu jsme se neměly rády.“
„Není divu, že byla tak dlouho sama,“ dodal Václav. „Pamatuju si, jak ses s ní snažila mluvit. Byla to hrůza. Co v ní Jakub našel?“
Lucie skoro nekomunikovala s tchány. Jednou za rok Jakubovi dovolila, aby za nimi zajel. Tentokrát slíbil Alžbětě, že si v květnu vezme dovolenou, aby jim spravil propadlou střechu. Ale jak se ukázalo, Lucie měla jiné plány, které všechny naděje zmařily.
„Lucie čeká dítě,“ řekla Alžběta trpce. „Zakázala mu, aby ji nechal samotnou. I když je dospělá žena, pracuje jako zdravotní sestra – co se jí může stát? Už dva týdny před dovolenou na něj začala dorážet, i když lístky byly koupené.“
„Proč to dělá?“ zeptal se Václav, i když odpověď už znal.
„Nejdřív říkala, že se bojí být sama, a pak…“ Alžběta zmlkla, oči jí zalily slzy.
„Co pak? Snad ho nevodí za ruku do práce? Má přece rodiče, kteří by za ni dýchali!“ rozhořčil se Václav.
„Myslím, že ji nabádají její rodiče,“ pokračovala Alžběta. „Řekli jí, že nesmí pouštět muže samotného na návštěvy. Měli zetě, který jezdil za rodiči, a pak požádal o rozvod. Teď jejich mladší dcera bydlí s nimi. A tak Lucy vtloukají do hlavy, že Jakub je stejný.“
„Všichni nejsou stejní!“ vybuchl Václav. „Jakub nikdy nedal důvod, aby si to o něm někdo myslel. A Lucie by klidně mohla jet s ním. V čem je problém?“
„Jet s ním?“ hořce se ušklíbla Alžběta. „To by nikdy neudělala. Víš přece, jak nás nenávidí. Zkoušela jsem s ní mluvit, ale všechno bylo marné.“
Alžběta si vzpomněla, jak Václav jednou zavolal Lucii, doufajíc, že spor urovná. Ale rozhovor skončil katastrofou.
„Co řekla?“ zeptal se, i když tušil odpověď.
„Že pořád něco chceme, odtrháváme Jakuba od rodiny,“ hlas se jí třásl. „Že už je unavená z toho, jak se nám brání. Prý muž má myslet na ženu a na dítě, ne na rozmary rodičů. Když si bere dovolenou, má být s rodinou. A ještě prohlásila, že náš dům nepotřebuje!“
„To je snacha!“ Václav zatnul pěsti. „A Jakub co?“
„Omlouval se před tebou, ale my víme, že za to nemůže,“ vzdychla si Alžběta. „Asi odložil cestu, aby ji nerozčilil. Bojí se o dítě, o ni.“
Václav to už nevydržel. V hněvu zavolal synovi a vychrlil na něj všechno, co se v něm nahromadilo.
„Dost!“ křičel do telefonu. „Už na tebe čekat nebudu! Najmu si řemeslníky, a ty si sedni pod pantofel své ženy!“
Alžběta mlčela, ale srdce jí pukalo. Chápala manžela, ale slova o tom, že „žen může být víc, ale rodiče jsou jen jedni,“ ji řezala jako nůž. Jakub byl jejich jediný syn, jejich pýcha, a teď mezi nimi vyrostla zeď, kterou postavila snacha. Lucie ho držela na krátké šňůře a on, ze strachu před jejími scénami, poslouchal.
Alžběta se podívala na starou střechu, která při každém dešti propouštěla vodu, a cítila, jak naděje odtéká spolu s kapkami. Ona s Václavem celý život pracovali, aby synovi zajistili lepší budoucnost, a teď najímají cizí lidi, aby jim opravili dům. Křivda dusila, ale nejhorší byla myšlenka, že se syn vzdaluje stále víc. Lucie dala jasně najevo: její rodina je ona a dítě, Jakubovi rodiče jsou jen přítěž.
Alžběta nevěděla, jak syna získat zpět. Snila o tom, že přijede, obejme ji jako kdysi a společně opraví střechu, smějíce se starým historkám. Místo toho dostala jen chladné ticho a výčitky. Rodina, kterou s láskou budovali, se rozpadala, a Alžběta se bála, že ta trhlina se už nikdy nezacelí.