„Syn nepřijel, protože ho nevěsta nepustila,“ říká smutně Valentýna. „Tvrdila, že po něm pořád něco chceme a že náš dům jí k ničemu není.“
„No, nepřijede…“ povzdechne si Valentýna Sergejevna hořce. „S manželem už ani nevíříme, zvykli jsme si. Pořád dokola to samé. Napřed sliby, potom ticho.“
„Co se tentokrát stalo?“ ptám se. „Zase mu to nevěsta zakázala? Vzpomínám si, že jste spolu nikdy moc nevycházely…“
„Možná zakázala. I když syn nikdy přímo neřekl, že ho drží. Ale je to jasné… Dřív jezdil častěji. Teď? Nic. Našla způsob, jak ho udržet. Teď asi budeme opravovat střechu s najatými dělníky – syn, jak vidíte, si ani jeden den nevyhradí,“ povídá Valentýna, sotva skrývající zášť.
Mluví o svém čtyřicetiletém synovi Jakubovi. Před dvanácti lety odešel z rodné vesnice, usadil se v krajském městě, pracuje jako mechanik. Dřív všechno dělal sám, teď jen dozoruje. Ve městě se oženil, koupil byt. Vše sám. Svou ženu Lucii potkal pozdě – oba už nebyli nejmladší, když se dali dohromady.
„Ona před ním nikdy vážně s nikým nebyla,“ pokračuje Valentýna. „A já chápu proč. Má dost těžkou povahu. Hned od začátku jsme si nepadly do oka. Snažila jsem se, upřímně. Ale ona… jako by hned od začátku věděla, že jsem její nepřítel.“
„Párkrát jsem ji slyšela po telefonu,“ přidává se sousedka, „a připadá mi, jako by se posmívala, i když jen řekne ‚dobrý den‘. Nerozumím, co na ní syn vidí.“
Lucie téměř nekomunikuje s Jakubovými rodiči. Jednou za rok, s jejím velkým svolením, může k nim odjet. A to ještě – bez ní. Letos Jakub slíbil, že přijede na jaře – pomoct s opravou střechy. Lístky měl. Jenže nevěsta, jak se později ukázalo, vše přehodnotila.
„Je těhotná,“ říká Valentýna s rozmrzelostí. „Tak prý teď, rozumíte, nemůže být sama. I když je to dospělá žena, zdravotní sestra, co jí hrozí? Už dva týdny mu to podsouvá. Nejdřív se bránil, ale pak…“
„A jak to jako vypadá?“ kroutí hlavou Valentýnin manžel. „Vodí ji za ruku do práce? Přitom má rodiče vedle – ať jí pomůžou. Proč by se kvůli ní měl vzdávat všeho?“
„Přesně,“ přikyvuje Valentýna. „Jsem si jistá, že ji navádí její matka. Prý ho nepouštěj, co kdyby se vrátil a chtěl rozvod. Její mladší dcera, mimochodem, už takhle skončila s dítětem v náručí. Teď bydlí u rodičů.“
„Ale Jakub přece není ten typ,“ namítám. „Je slušný. A proč by nemohli přijet spolu?“
„Ale no tak!“ mávne rukou žena. „Lucie s ním nikdy nepřijede. Můj muž jí jednou zavolal – a ona pak tak vyváděla, že mi nařídil, abych synovi už vůbec nevolala. Zbytečné.“
„A co mu řekla?“
„Že po něm pořád něco chceme. Že ho držíme dál od rodiny. Že už nemá sílu s námi bojovat. Že dovolenou má trávit s manželkou a dítětem, ne ‚hladit rozmary starých‘. A že náš dům jí k ničemu není, ať si ho necháme.“
„To je drzé! A syn?“
„Říká, že nemůže nic dělat. Že nechce to přiostřovat. Že se bojí o těhotenství. Chápu to. Ale není to fér. Vychovali jsme ho, dali jsme mu vše, co jsme mohli. A teď nemůže přijet ani na jeden den?“
Valentýnin manžel to nevydržel. V záchvatu vzteku synovi řekl, že už nečeká – sežene řemeslníky a udělá všechno sám. Ať si tedy sedí s manželkou, když je pro něj důležitější než rodiče.
„Jenže on to nechápe,“ říká tiše Valentýna. „Manželek může být víc… Ale rodiče má jen jedny. A nejsou tu navždy.“
