„Syn nepřijel, protože nevěsta ho nepustila.“ Řekla, že po něm pořád něco chceme a že náš dům pro ni nic neznamená.
„Takže nepřijede…“ povzdychne si hořce Valentýna Jiřina. „S manželem už ani nejsme nervózní, zvykli jsme si. Pořád to samé. Nejprve sliby, pak ticho.“
„Co se stalo tentokrát?“ ptám se. „Zase nevěsta nedovolila? Pamatuju, že jste spolu nikdy moc nevycházely…“
„Možná nedovolila. I když syn nikdy přímo neřekl, že ho drží. Ale je to vidět… Dřív jezdil častěji. Teď – nic. Našla způsob, jak ho udržet. Teď budeme muset opravovat střechu s námezdními dělníky – syn, jak vidíte, si ani jeden den nenajde,“ říká Valentýna, jen stěží potlačujíc křivdu.
Jde o jejího čtyřicetiletého syna Jakuba. Odstěhoval se z rodné vesnice před dvanácti lety, usadil se v krajském městě, pracuje jako mechanik. Dřív všechno dělal sám, teď už jen řídí. Ve městě se oženil, koupil byt. Všechno sám. Svojí ženu, Danu, potkal pozdě – oba už nebyli mladí, když se dali dohromady.
„Před ním nikdy s nikým pořádně nebyla,“ pokračuje Valentýna. „A chápu proč. Má opravdu těžkou povahu. Hned od začátku jsme si nerozuměly. Snažila jsem se, upřímně. Ale ona… jako by hned věděla, že jsem nepřítel.“
„Párkrát jsem ji slyšela po telefonu,“ přidává se sousedka, „jako by se posmívala, i když jen zdraví. Nechápu, co na ní syn vidí.“
Dana skoro nekomunikuje s Jakubovými rodiči. Jednou za rok, s jejím velkým svolením, může k nim přijet. A to ještě – bez ní. Letos Jakub slíbil, že přijede na jaře – pomoct s opravou střechy. Lístky koupil. Ale nevěsta, jak se později ukázalo, všechno přehodila.
„Je těhotná,“ říká Valentýna se zlobou. „Tak teď prý ji nemůže nechat samotnou. I když je dospělá žena, zdravotní sestra, co by se jí mohlo stát? Už dva týdny mu to podsouvá. Nejprve vzdoroval, ale pak…“
„A jak to vypadá?“ kroutí hlavou Valentýnin manžel. „Vodí ji za ruku do práce? Vždyť má rodiče vedle – ať pomůžou oni. Proč by se měl kvůli ní vzdávat všeho?“
„Přesně,“ pokračuje Valentýna. „Jsem si jistá, že ji navádí její matka. Prý, nepouštěj ho, co kdyby se vrátil – a rozvedl se. Její mladší dcera takhle už skončila s dítětem v náručí. Teď bydlí u rodičů.“
„Ale Jakub přece není ten typ,“ namítám. „Je slušný. A proč nemůžou přijet spolu?“
„Ale ne!“ mávne rukou žena. „Dana s ním nikdy nepřijede. Můj muž jí jednou zavolal – pak měla takovou scénu, že mi přikázal, abych synovi už vůbec nevolala. Zbytečné.“
„A co mu řekla?“
„Že po něm pořád něco chceme. Že ho držíme daleko od rodiny. Že už nemá sílu s námi bojovat. Že dovolenou má trávit s ženou a dítětem, ne ‚hýčkat rozmary starých‘. A že náš dům pro ni nic neznamená, ať si ho necháme.“
„To je drzé! A syn?“
„Říká, že za to nemůže. Že nechce vyhrocovat. Že se bojí o těhotenství. Všechno chápu. Ale není to spravedlivé. Vychovali jsme ho, dali mu, co jsme mohli. A teď nemůže přijet ani na jeden den?“
Valentýnin manžel to nevydržel. V zápalu emocí synovi řekl, že už na něj čekat nebude – najmeme řemeslníky, všechno uděláme sami. A ať si sedí s ženou, pokud je pro něj teď důležitější než rodiče.
„Jenže on to nechápe,“ tiše povzdychne Valentýna. „Žen může být mnoho… Ale rodiče jsou jen jedni. A nejsou věční…“
