„Syn nepřijel, protože to snacha nedovolila.“ Řekla, že po něm pořád něco chceme a že náš dům pro ni nic neznamená.
„Takže zase nepřijede…“ povzdechla si hořce Božena Nováková. „S manželem už ani nejsme nervózní, zvykli jsme si. Pokaždé to samé. Nejprve sliby, pak ticho.“
„Co se tentokrát stalo?“ zeptal jsem se. „Opět snacha nedala svolení? Pamatuju, že jste spolu nikdy moc nevycházely…“
„Možná nedovolila. I když syn nikdy přímo neřekl, že ho zadržuje ona. Ale je to vidět… Dřív jezdil častěji. Teď? Nic. Našla způsob, jak ho udržet. Dokonce střechu teď asi budeme opravovat s najatými dělníky – syn, jak vidíte, si nemůže vyhradit ani jeden den,“ povídá Božena, stěží potlačující rozhořčení.
Mluví o svém čtyřicetiletém synovi Jakubovi. Opustil rodnou vesnici před dvanácti lety, usadil se v krajském městě, pracuje jako mechanik. Dřív všechno dělal vlastníma rukama, teď jen řídí práci. Ve městě se oženil, koupil byt. Vše sám. Jeho ženu, Danu, potkal pozdě – oba už nebyli nejmladší, když se seznámili.
„Před ním s nikým pořádně nebyla,“ pokračuje Božena. „A chápu proč. Má totiž dost… obtížnou povahu. Hned od začátku jsme si neporozuměly. Snažila jsem se, opravdu. Ale ona… jako by hned věděla, že jsem její nepřítel.“
„Párkrát jsem ji slyšela po telefonu,“ přidává se sousedka, „jako by se posmívala, i když jen zdraví. Nerozumím, co na ní syn našel.“
Dana skoro nekomunikuje s Jakubovými rodiči. Jednou za rok, s jejím velkým svolením, může za nimi přijet. A to ještě bez ní. Letos Jakub slíbil, že přijede na jaře – pomoct s opravou střechy. Lístky měl koupené. Ale snacha, jak se později ukázalo, všechno přehodnotila.
„Je těhotná,“ říká Božena s podrážděním. „Tak teď ji prý nemůže nechat samotnou. I když je to dospělá žena, zdravotní sestra, co jí může hrozit? Už dva týdny mu to nalévá do hlavy. Nejprve odolával, ale pak…“
„A jak to vypadá?“ kroutí hlavou Boženin manžel. „Vodí ji snad za ruku do práce? Její rodiče bydlí vedle – ať jí pomůžou oni. Proč by se měl kvůli ní vzdávat všeho?“
„Přesně tak,“ pokračuje Božena. „Jsem si jistá, že ji navádí její matka. Prý ho nepouštěj, co když se vrátí a rozvede se. Její mladší dcera, mimochodem, už takhle zůstala s dítětem na krku. Teď bydlí u rodičů.“
„Ale Jakub přece není ten typ,“ namítám. „Je slušný. A proč by nemohli přijet spolu?“
„Ale no tak!“ mávne rukou Božena. „Dana s ním nikdy nepřijede. Můj muž jí jednou zavolal – a ona pak ztropila takovou scénu, že mi zakázal synovi vůbec volat. Je to marné.“
„A co mu řekla?“
„Že po něm pořád něco chceme. Že ho odtrháváme od rodiny. Že už nemá sílu s námi bojovat. Že dovolenou má trávit s manželkou a dítětem, ne ‚rozmazlovat rozmary starých‘. A že náš dům pro ni nic neznamená, ať si ho necháme.“
„To je drzá! A syn?“
„Říká, že za to nemůže. Že nechce eskalovat situaci. Že se bojí o těhotenství. Chápu to. Ale není to spravedlivé. Vychovali jsme ho, dali mu všechno, co jsme mohli. A teď nemůže přijet ani na jeden den?“
Boženin manžel to nevydržel. Rozčileně synovi řekl, že už nebude čekat – najme firmu, všechno zařídí sám. A ať si sedí doma s ženou, když mu teď víc záleží na ní než na rodičích.
„Jenže on to nechápe,“ tiše říká Božena. „Manželek může být víc… Ale rodiče má jen jedny. A nejsou tu navždy.“
