Deník Lucie Novotné, sobota
Někdy mám pocit, že jsem v pasti mezi dvěma světy mezi svou rodinou a narůstající hromadou nespokojenosti, která se hromadí kolem mojí tchyně. Ostatní si myslí, že je to jednoduché rozhodnutí. Proč si tu paní Novákovou nevezmete k sobě? Je to přece Danielova matka! slýchávám od příbuzných ze strany manžela. I moji přátelé mají nejspíš podobný názor, i když mi to do očí nikdo neřekne. Všichni mají pocit, že je to jasné, jen já se tvářím, že nevidím, co je správné. Hlavní problém se jmenuje Jiřina, moje tchyně.
Jiřině je už třiaosmdesát, těžko se pohybuje a váží přes sto kilo. Zdravotně to s ní jde z kopce. Už několik let se nás ptají: Proč si vezmete Jiřinu k sobě? Podle ostatních je přece jasné, kdo má babičku na starost jediný syn, jeho žena a vnouček. Posledních pět let tchyně nevychází z bytu, nohy ji bolí a se svou váhou už do samosprávy nezajde. Přitom, kdysi před třiceti lety, byla dominantní, energická a všechno řídila.
Pamatuju si, jak Daniel poprvé přivedl mě Koho sis to, proboha, přivedl? spustila tehdy jeho matka, hrdá paní Nováková. Kvůli tomuhle jsem ti obětovala celý život? Bylo to v jejich velké vile na kraji Prahy, kde kdysi s manželem žila na vysoké noze, protože byl ředitelem v jednom ministerstvu. I po jeho smrti si ještě dlouho držela standart. Odešla jsem tehdy zmlklá na autobus. Daniel mě dohonil, nenechal se nátlakem zlomit, i když mamince vážně projevuje úctu, jak to v Česku bývá zvykem.
Po svatbě jsme začali šetřit na vlastní byt v Brně. Daniel jezdil pracovat někam do Německa a půl roku byl pryč, ale vydělával. Po pár letech jsme si pořídili vlastní domek, který jsme pak postupně opravovali. S Jiřinou jsme se však nijak často nestýkali. Mezitím všem okolo říkala, že ji syn neopouští, protože já jsem ta špatná, která mu zakazuje pomáhat matce. Podle ní jsem já vždycky hlavním viníkem všecho zlého.
Dům v Praze tchyně nakonec prodala a chtěla žít ve městě, ale peníze jí nestačily. Navrhla, abychom jí na byt přidali, že ho pak převede na našeho syna. Ale u notáře obrátila: byt musí být na ni a basta prý jí to poradila kamarádka. Hned vzápětí začala vyhrožovat, že vše přepíše tomu, kdo se o ni postará, protože jinak ji prý okrademe a necháme na ulici. Chtěla mít vše pod kontrolou.
Od toho zápisu u notáře uplynulo už skoro dvacet let. Dodnes si pamatuju, jak její křik slyšeli na celé patro. Rozhodli jsme se ji nechat být. Do nového bytu se nastěhovala okamžitě a znemožnila jakoukoliv opravu nebo rekonstrukci. Po měsíci už si stěžovala, že je všechno špatně a všechno se rozpadá. Samozřejmě jsem za to mohla zase já.
Jiřina měla ráda děti své sestřenice Mileny, na vlastního vnuka Šimona však byla téměř lhostejná. Často dělala, že si ani nevzpomene na jeho narozeniny. Pak onemocněla. Nabrala ještě víc a už téměř nechodila. Nosila jsem jí jídlo od doktora, zdravé, dietní, ale vždy nadávala, že ji hladovím a že ji sestřenice krmí lépe.
Loni Daniel začal prosit, abych maminku přece jen vzala k nám. Prý teď pochopila, že musí poslouchat lékaře. Souhlasila jsem, ale pod podmínkami: kuchyň je moje teritorium, já vařím a rozhodnu, co bude na stole. A nikdo z jejích příbuzných se nám nebude motat do domácnosti.
Tchyně se rozčílila a nikam jet nechtěla. Pořád věřila, že u nás bude vládnout. Jenže já v tomhle domě rozhoduju, já jsem tu paní! Tak jsem opět chodila já k ní: uklízela, vařila, občas i nocovala. Milenina starostlivost spočívala v telefonátech.
Jiřina si dál stěžovala: zavolala Mileně, že ji hladovím, nedám jí sladké ani jitrnice, ať jí doveze buchty. Milena to vždy omluvila, že má moc práce, a byla u ní jednou za měsíc. Zatímco já celé dny dělala vše, co bylo potřeba.
Jednou na mě i moji sestřenici zavolala, že se ztratil náhrdelník a křížek. Prý jsme byly obě ten den na návštěvě, ale ona je jistá, že jsem je vzala já. Mlčky jsem položila jídlo, zvedla řetízek i křížek, které spadly za noční stolek, a odešla.
Večer jsem vše řekla manželovi. Už jsem do bytu jeho mámy chodit nechtěla. Navrhla jsem, že ji přestěhujeme do domova důchodců. Daniel souhlasil a já tuším, že může být na čase uvolnit jednu domácnost jediné paní, kterou jsem já.