Bylo mi pouhých 22 let, když mě manžel opustil s malým synem, Jakubem. Tenkrát mu byly sotva dva roky. Manžel odešel, protože unesl tíhu rodinného života — nelíbilo se mu vydělávat a utrácet peníze za nás. Proč živit rodinu, když všechno může utratit sám za sebe a svou milenku? Ať už byl jakýkoli manžel, spolu to bylo snazší. Když ale odešel, celý svět ležel na mých ramenou.
Jakub začal chodit do školky a já jsem sehnala práci. Občas jsem se vracela domů mrtvá únavou, ale v bytě vždycky panoval pořádek: jídlo uvařené, dítě nakrmené, oblečení vyprané a vyžehlené. Tak mě to naučila máma a naše generace věděla, co je to povinnost. Přiznávám, trochu jsem syna rozmazlila. V sedmadvaceti neuměl Jakub ani usmažit bramboráky. Ale když se oženil, doufala jsem, že se jeho žena, Anička, o něj postará, a já konečně budu moct dělat, co chci — třeba koníčky nebo přivýdělek. Zkrátka žít v klidu.
Jenže vše dopadlo jinak. Jakub oznámil, že se s Aničkou stěhují ke mně do bytu v Brně — „dočasně“. Nebyla jsem nadšená, ale souhlasila jsem. Myslela jsem, že Anička bude vařit, prát a já to nějak přetrpím. Realita byla ale horší než noční můra.
Anička byla líná jako veš. Neuklízela po sobě, nemyli nádobí, neprala ani své, ani Jakubovo oblečení, dokonce ani nevzala do ruky vysavač. Nedělala vůbec nic! Tři měsíce jsem obsluhovala tři lidi. Copak tohle jsem si představovala na stáří?
Zatímco Jakub se rozhodl, že bude jediným živitelem rodiny, Anička nepracovala. Od rána do večera, než se manžel vrátil z práce, jen kecala s kamarádkami nebo civěla do telefonu. Já mezitím chodila do práce. Přijdu domů — a všude nepořádek: věci rozházené, lednička prázdná, žádné jídlo. Musela jsem táhnout do obchodu, nakoupit, uvařit večeři a pak umýt hromadu špinavého nádobí. Aničce ani nepřišlo, že by se měla stydět.
Jednou, když jsem myla nádobí, donesla mi talíř, který už několik dní stál v jejich pokoji. Byly na něm zplesnivělé zbytky jídla a poletovaly tam mušky. Zatnula jsem zuby, ale mlčela jsem. Když ale přinesla další stejný talíř, už jsem to nevydržela.
„Aničko, jestli máš alespoň špetku slušnosti, mohla bys třeba umýt nádobí,“ řekla jsem a snažila se mluvit klidně.
A myslíte si, že se omluvila? Ne. Druhý den se odstěhovali — našli si pronájem. A Jakub mi vyčetl, že se snažím rozbít jeho rodinu. Jak? Tím, že jsem po jeho ženě chtěla, aby umyla nádobí?
Díky bohu, u mě je zase klid a pořádek. Starám se jen o sebe, a to je úleva. Ale pořád nechápu — co je s tou dnešní mládeží? Neumí vůbec nic — ani uklízet, ani přijmout zodpovědnost. Můj syn, kterého jsem s láskou vychovala, mě obviňuje ze svých problémů. A já jen chtěla, aby se jeho žena chovala jako dospělý člověk.
Teď žiju pro sebe. Ale v srdci mi zůstala hořkost: neudělala jsem někde chybu, když jsem Jakuba vychovávala? Nebo je prostě dnešní doba taková, že lidé zapomněli, co znamená starat se o druhého?