V malé vesnici na severu Čech, kde zimní větry fičí kolem starých dřevěných chalup, Alena s manželem marně čekali na příjezd syna. Jejich naděje se rozplývaly a srdce svírala křivda a bolest.
„Asi nepřijede,“ povzdechla si Alena a podívala se na manžela, Václava. „Už jsme si zvykli, ani se nezlobíme.“
„Co se stalo? Zase ho nevolá snacha?“ zamračil se Václav. „Vy dvě jste se nikdy nesnášely.“
„Možná,“ přikývla Alena a hlas se jí třásl zadržovanými emocemi. „Ale Lukáš nám nikdy nic takového neřekl. Dřív jezdil častěji, ale teď… Jeho žena má vždycky nějakou výmluvu v záloze. Asi si budeme muset najít řemeslníky, aby nám opravili střechu. Syn nemá ani jeden den jen pro nás.“
Alena mluvila o svém čtyřicetiletém synovi Lukášovi s hořkostí. Před dvanácti lety odešel do města, rodnou vesnici nechal za sebou. Lukáš je automechanik, kdysi všechno dělal sám, ale teď jen řídí ostatní. Ve městě se oženil s Janou a koupili si byt.
„Sám si dělal rekonstrukci,“ vzpomínala Alena. „A Jana jen ukazovala, co a jak. Vzali se pozdě, jí už bylo přes třicet. Nikdy předtím nebyla vdaná, a já chápu proč – s takovou povahou by to každý těžko snášel. Od první chvíle jsme si nesedly.“
„Není divu, že byla tak dlouho sama,“ dodal Václav. „Pamatuju si, jak ses s ní snažila mluvit. Bylo to peklo. Co v ní Lukáš našel?“
Jana skoro s manželovými rodiči nekomunikovala. Jen jednou za rok dovolila Lukášovi, aby za nimi přijel. Tentokrát slíbil Aleně, že si v květnu vezme dovolenou a opraví jim propadlou střechu domu. Jenže, jak se ukázalo, Jana měla jiné plány, které všechny naděje zmařily.
„Jana čeká dítě,“ řekla Alena trpce. „Zakázala Lukášovi, aby ji nechával samotnou. I když je dospělá žena, pracuje jako zdravotní sestra – co se jí může stát? Už dva týdny před dovolenou na něj začala tlačit, i když lístky byly koupené.“
„Proč to dělá?“ zeptal se Václav, i když odpověď už znal.
„Nejdřív říkala, že se bojí být sama, a pak…“ Alena se odmlčela, oči jí zalily slzy.
„A co pak? Ona ho snad vodí za ruku do práce? Má přece rodiče, kteří za ni stojí!“ rozhořčil se Václav.
„Myslím, že ji její rodiče ovlivňují,“ pokračovala Alena. „Řekli jí, že nemůže nechat manžela jezdit sám za rodiči. Měli zetě, který k nim jezdil, a pak se rozvedl. Teď jejich mladší dcera bydlí s nimi. Takže Janě vtloukají do hlavy, že Lukáš je stejný.“
„Nemůžou přece všechno házet do jednoho pytle!“ vybuchl Václav. „Lukáš nikdy nedal důvod, aby si to o něm mysleli. A Jana by mohla jet s ním. V čem je problém?“
„Jet s ním?“ hořce se pousmála Alena. „To by nikdy neudělala. Vždyť víš, jak nás nenávidí. Snažila jsem se s ní mluvit, ale všechno je marné.“
Alena si vzpomněla, jak Václav jednou Janě zavolal, doufaje, že spor urovná. Jenže rozhovor skončil katastrofou.
„Co řekla?“ zeptal se, ačkoliv tušil odpověď.
„Že pořád něco chceme, odtrháváme Lukáše od rodiny,“ hlas Aleny se třásl křivdou. „Že už má dost toho, jak se proti nám musí vymezovat. Prý manžel má myslet na ženu a na dítě, ne na rozmary rodičů. Pokud si vezme dovolenou, má být s rodinou. A ještě prohlásila, že náš dům nepotřebuje!“
„To je nevěsta!“ Václav zpřáhl pěsti. „A Lukáš co?“
„Omlouval se před tebou, ale my víme, že za to nemůže,“ povzdechla si Alena. „Asi odložil cestu, aby ji nenaštval. Bojí se o dítě, o ni.“
Václav to už nevydržel. Vztekem bez sebe zavolal synovi a vylil všechno, co se v něm nahromadilo.
„Už dost!“ křičel do telefonu. „Už na tebe čekat nebudu! Najmu si řemeslníky, a ty buď dál pod pantoflem své ženy!“
Alena mlčela, ale srdce jí pukalo. Chápala manžela, ale slova o tom, že „žen může být víc, ale rodiče jsou jen jedni“, ji bodala jako nůž. Lukáš byl jejich jediný syn, jejich pýcha, a teď mezi nimi rostla zeď, kterou postavila snacha. Jana ho držela na krátkém vodítku a on, z obavy před jejími scénami, poslouchal.
Alena se zadívala na starou střechu, která tekla při každém dešti, a cítila, jak naděje odtéká spolu s vodou. S Václavem celý život pracovali, aby synovi zajistili lepší budoucnost, a teď museli najmout cizí lidi, aby opravili jejich dům. Křivda dusila, ovšem nejhorší byla myšlenka, že se syn vzdaluje čím dál víc. Jana dala jasně najevo: její rodina jsou ona a dítě, Lukášovi rodiče jsou jen přítěž.
Alena nevěděla, jak syna vrátit. Snila o tom, že přijede, objal ji jako kdysi, a spolu by opravili střechu, smáli se starým historkám. Místo toho dostala jen chladné ticho a výčitky. Rodina, kterou s láskou budovali, se rozpadala, a Alena se bála, že ta trhlina už nikdy nezacelí.