Červenec 12.
Můj jediný syn, Jakub, je tak podřízený své ženě, že se se mnou schází jen potají.
Já, Alena Černá, jsem vychovávala Jakuba sama. Možná za to můžu já, že vyrostl tak závislý na své ženě, ale to uvědomění mi srdce svírá jako kleště. Moje dlouholetá přítelkyně, Marcela, mi řekla bez obalu: „Příliš jsi ho rozmazlovala.“ Její slova mě bodla, ale donutila mě přemýšlet. Teď žiju v malém městě nedaleko Brna a sotva vídám syna nebo vnučku, protože jeho žena, Barbora, ho úplně ovládla a já jsem se stala vetřelcem v jejich životě.
Jakub se narodil, když jsem na jeho otce už dávno zapomněla. Žili jsme spolu čtyři roky bez svatby. Můj otec, podnikatel, mi po škole koupil byt v Olomouci, abych měla svůj klid. V mládí se u mě pořád scházeli přátelé, ale všechno se změnilo, když jsem potkala jeho. Myslela jsem, že láska vydrží navěky, ale těhotenství bylo překvapení. Ani na vteřinu jsem neváhala – už jsem si představovala, jak ho držím v náručí. Jeho otec se snažil vrátit, ale já jsem se odtáhla. Rozchod přišel ještě před Jakubovým narozením. Rodiče mě přemlouvali, ať to kvůli dítěti zkusím znovu, ale já trvala na svém: „Budu mu matkou i otcem.“ Otec jen mávl rukou: „Tvůj život.“
Když bylo Jakubovi sedm, tatínek zemřel. Do té doby jsme neměli nouzi – hračky, oblečení, výlety, syn měl všechno. Nikdy nebyl rozmazlený a kamarádky se ptaly: „Jak jsi vychovala tak slušného kluka, když mu nic nechybělo?“ Odpovídala jsem hrdě: „Jen ho miluju. Je mým jediným mužem.“ Tehdy mě nenapadlo, že ten „můj jediný muž“ si jednou vybere jinou ženu a odstrčí mě stranou. Všechno jsem obětovala jeho škole, později vojně. Aby nemusel na frontu, zařídila jsem mu službu u městské policie. Nosila jsem mu každý den jídlo, jen abych viděla jeho úsměv.
Po vojně začal studovat v Praze, kde potkal Barboru. Když jsem ji poprvé uviděla, ztuhla jsem. Byla krásná, ale její pohled – chladný, vypočítavý – ve mě vzbudil strach. Hned jsem věděla, že si Jakuba podmaní. A stalo se. Stal se její stínem, plnil každé přání, utrácel všechny peníze za dárky a překvapení, jen aby ji potěšil. Barbora ho neovládala násilím – jen mu dovolila, aby ji miloval, a on se v ní ztrácel. Naše rozhovory se změnily v nekonečné chvály na ni. Cítila jsem, jak mi syn uniká, ale bolest jsem skrývala, abych nic nepokazila.
Před svatbou Barbora řekla, jak to má být: velkolepá veselka v sále s kapelou. Vydala jsem téměř všechny úspory, abych ji uspokojila. Ale nestačilo to – přepsala jsem na Jakuba svůj byt a odstěhovala se k matce. To byla moje osudová chyba. Když Barbora zjistila, že byt je jen na Jakuba, rozpoutala peklo. Druhý den běžel syn k notáři a přepsal byt na oba. Cítila jsem, jak se země pode mnou bortí – má oběť pro ně nic neznamenala. Od té doby na mě Barbora žárlí a já jsem v domě, který byl kdysi mým, nevítaná.
Když se narodila jejich dcera, Terezka, vše se zhoršilo. Barbora Jakuba zcela ovládla – pracoval, vydělával, a doma skákal, jak pískala. Zakázala mi vídat vnučku s výmluvou: „Terezka má alergii na vaše kočky. Na oblečení nosíte srst a to jí škodí.“ Nesmysl, ale Jakub jí uvěřil. Sám mě požádal, abych nechodila, oči sklopené: „Občas za tebou zajdu.“ Jeho slova řezala jako nůž. Můj syn, kterého jsem vychovala, mi byl najednou cizí, ovládaný ženou, která mezi nás postavila zeď.
Teď za mnou chodí tajně jako zloděj. Povídáme si pár minut o ničem, vyhýbá se mému pohledu, a pak pospíchá domů, aby se Barbora nezlobila. Terezku skoro nevidím – jen na besídkách ve školce nebo na tanečních vystoupeních, pod dohledem nevěsty, která mi nedovolí ji ani obejmout. Její oči už se začínají podobat matčiným – chladným a nepřístupným. Bolí to. Ztrácím nejen syna, ale i vnučku.
Chtěla bych to změnit, ale nevím jak. Barbora postavila zeď, kterou neprorazím. Jakub, můj chlapec, je její loutkou a já jsem v jejich životě navíc. Marcela má pravdu – rozmazlila jsem ho, a teď neumí říct ne. Ale jak to napravit, aniž bych zničila jeho rodinu? Každá jeho tajná návštěva je jen připomínkou, že jsem ho ztratila. Žiju s tou bolestí a sníA přesto doufám, že jednou pochopí, že láska by neměla znamenat vzdát se vlastního srdce.