Z deníku Petra Nováka, 3. října
Za plotem vily na Hanspaulce se automatická brána neotevřela tiše ale spíš zaskřípěla, jako by v tom domě něco nechtělo být vyrušeno. Pro většinu Pražanů znamenala tahle okázalá vila s výhledem na město symbol bohatství a vlivu.
Pro mě, pro Petra Nováka, byla znamením zajištění. Výplata, za kterou jsem mohl platit bratrovi studia na fakultě a zbavit rodinu dluhů. Jako hlavní správce domu jsem si za čtyři měsíce zvykl na rytmus té domácnosti na ticho, které nebylo klidné, ale spíš tísnivé a těžké.
Pan Jiří Seifert, šéf českého průmyslu a miliardář, byl doma vzácně. Pokud ano, vždy spěchal do východního křídla tam žil jeho osmiletý syn Jirka.
Nebo rychle zase mizel. Ošetřovatelé tiše diskutovali o záhadné nemoci a zbytečných vyšetřeních.
Každé ráno v 6:10 jsem slyšel za Jirkovými hedvábnými dveřmi dusivý kašel. Nebyl to dětský kašlík, spíš těžký, zalepený, jako by jeho plíce zápasily s něčím neviditelným.
Jednou jsem ráno vstoupil do jeho pokoje. Všechno působilo perfektně: sametové závěsy, odhlučněné zdi, klimatizace. Uprostřed místnosti ležel Jirka, bledý, s hadičkou v nose. Pan Seifert stál vedle postele, unavený, se vzdáleným pohledem. Ve vzduchu byl podivný, sladko-kovový zápach.
Ten pach jsem znal z pronajatých bytů na Žižkově, kde jsem vyrůstal.
Když Jirku odváželi na další vyšetření, něco mě táhlo zpět do jeho pokoje. Za tkanou tapetou jsem nahmatal vlhkou zeď. Když jsem se toho dotkl, prsty mi zůstaly černé.
Opatrně jsem nařízl tapetu a ztuhnul. Celá zeď byla pokrytá tlustou vrstvou jedovaté černé plísně, která se šířila po sádrokartonu. Skrytá prasklina ve ventilačním potrubí pomalu otravovala místnost celé roky. Každý Jirkův nádech mu škodil.
Pan Seifert mě načapal v pokoji. Když pocítil ten zápach, vše mu došlo. Zavolal jsem nezávislého ekologa. Jeho přístroje v místnosti pípaly o život.
“To je smrtelně nebezpečné,” řekl ekolog. Dlouhodobé působení dokonale vysvětlilo záhadné Jirkovy nemoci.
Ředitel správy domu nám chtěl zacpat pusu penězi a smlouvou mlčenlivosti, ale pan Seifert odmítl.
“Můj syn málem zemřel, protože jsem věřil jen dojmům a vzhledu,” říkal mi.
Za půl roku prošla vila kompletní rekonstrukcí s pečlivým důrazem na zdraví. Jirka běhal po zahradě, aniž by kašlal. Doktoři to nazývali zázrakem. Pan Seifert tomu říkal pravda, co se už nedala skrýt.
Zaplatil mi studium environmentální bezpečnosti a pověřil mě kontrolou všech svých nemovitostí.
Když jsem viděl, jak Jirka běhá a směje se venku na trávě, pan Seifert mi řekl: “Chtěl jsem měnit svět, ale málem jsem přišel o syna, protože jsem si nevšímal toho, co je ukryté za stěnami.”
Někdy nejde o zázrak stačí nebýt slepý k tomu, co ostatní nechtějí vidět.
Když jsme pak domov konečně nechali volně dýchat, mohl znovu dýchat i malý kluk. Od té doby vím, že měnit svět začíná často u detailu, na který ostatní kašlou.