Dnes jsem si vzpomněla na všechno, co se stalo s mojí tchýní. Před pěti lety jsem si vzala Honzu. Bylo to klidné, promyšlené rozhodnutí z lásky a s jistotou, že zvládneme cokoliv. Ale ještě před svatbou, když jsme přišli oznámit naše plány jeho matce, její reakce byla jako kbelík ledové vody:
„Na mou pomoc ani nepomýšlejte. A se mnou bydlet nebudete! Já jsem tu paní domu a nikomu své místo nepředám!“
Jen jsme s Honzou na sebe pohlédli. Zvlášť já jsem byla v šoku. Vždyť ještě za jeho studií, na její naléhání, se odstěhoval z jejího bytu do nájmu. Prý to bude pro všechny jednodušší. A v tom nájmu jsme zůstali i po svatbě, šetřili jsme na vlastní bydlení.
Tchýně mezitím měla velký třípokojový byt v centru Prahy. Zdědila ho po rodičích – otec zemřel brzy, matka s ní bydlela do vysokého věku. Tchýně se rozvedla, když bylo Honzovi asi šest. V manželství vydrželi pouhých pět let. A jak mi sama jednou přiznala:
„Já nejsem stvořená pro domácí práce. Nesnáším prát, vařit, uklízet. Nejsem služka – jsem žena! Mám žít pro sebe!“
Po rozvodu se vrátila do rodného domu, kde veškerou práci zastávala její matka. Honzova babička vařila, prala, starala se o vnuka i o dceru, protože ta prý „hodně pracovala“ a „budovala kariéru“. Když babička zestárla a začala stonat, domácí povinnosti stejně nepřevzala tchýně. Nikdy v ničem neustoupila.
Pak zemřel Honzův otec. S ním udržoval kontakt. Otec podle závěti rozdělil svůj byt mezi Honzu a macechu. Ta se zachovala rozumně – souhlasila s prodejem svého podílu, a tak jsme ho s Honzou vykoupili. Nastěhovali jsme se, zařídili, narodila se nám dcera. A pak to začalo…
Když bylo Aničce půl roku, Honza na ulici upadl a zlomil si nohu. Zlomenina byla komplikovaná. Přišel o práci, peněz ubývalo. Nemohla jsem nastoupit – malé dítě, manžel téměř nepohyblivý, splátky za byt, dluh maceše. Šetřili jsme, kde se dalo. A tak Honza, neochotně, zavolal matce:
„Mami, nemohli bychom se k tobě na pár měsíců nastěhovat? Náš byt pronajmeme, trochu se postavíme na nohy…“
Odpověď byla okamžitá a ledová:
„To nepřichází v úvahu! U mě bydlí Hana! Ta mi pomáhá, všechno dělá, a vy byste jen překáželi!“
Hana – její sestřenice, stará, osamělá, bez dětí. Dříve žila na venkově, ale její dům vyhořel. Tchýně ji „velkoryse“ ubytovala… aby uklízela, vařila a prala. Hana se stala služkou. A tchýně se neostýchala:
„Bydlíš u mě, jíš na můj účet – tak si najdi práci! Nebudeš tu jen sedět!“
Bylo mi Hany líto. Vypadala utahaně, ustrašeně, ale mlčela. Pak jednou prostě zmizela. Po půl roce Honza řekl:
„Víš co, Hana utekla! Našla si muže s bytem – a odjela, ani se nerozloučila.“
Měli jsme z toho radost. Hodná, tichá žena si zasloužila úctu, ne křik a povinnosti. Ale teď byla tchýně sama. Kdo jí teď bude mýt nádobí a luxovat?
A najednou – telefonát. Ona nás sama volá!
„Dobrá, přestěhujte se ke mně. Pronajměte si svůj byt. Ale podmínka: Věrka (tedy já) bude dělat všechno! Uklízet, vařit, prát, žehlit. No co? Budete u mě bydlet zadarmo!“
Když mi Honza přetlumočil její slova, rozesmála jsem se.
„A řekl jsi jí, že nikdy?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě,“ přikývl. „Naštvala se. Řekla, že si najme hospodyni.“
Ať si najme. Oba pracujeme, já už nejsem na mateřské, Anička chodí do školky. Máme vlastní domov, svůj klid. Nestanu se služkou pro ženu, která celý život utíkala před odpovědností, ale ráda jezdila na krku vlastní matce.
Uběhlo pár dní a znovu volala, naivně se ptajíc: „Opravdu jste se nerozmysleli?“
Ne, nerozmysleli. A napadlo mě: brzy půjde do důchodu. Na hospodyni už peníze nebudou. Zajímalo by mě, koho teď bude přemlouvat. Nebo snad konečně vezme hadr, hrnec, smeták – a naučí se žít jako dospělá?
Uvidíme.