Červen byl měsíc, kdy jsem se konečně rozvedla. Manžel odešel, prásknul dveřmi za sebou a utíkal za tou, co je „mladší a krásnější“. Detaily už nejsou důležité. Valentýn, můj bývalý, byl před svatbou samé kouzlo – květiny, něžná slova, romantika. Jenže po obřadu trial verze „dokonalého manžela“ skončila a plná verze přišla s osekanými funkcemi. Nic dramatického, ale jedna věc mi otrávila život. Začal počítat peníze. A dělal to s nějakým sadistickým zápalem.
Měl o trochu vyšší plat než já – asi o patnáct tisíc korun. To z něj udělalo „živitele rodiny“ a ze mě služku. Jenže jeho účetnictví fungovalo podle jeho logiky. Nákupy „pro domácnost“ byly z jeho strany milost. „Pro domácnost“ – to bylo auto na leasing za dvacet tisíc měsíčně, se kterým mě jednou týdně odvezl do obchoďáku. „Pro domácnost“ – záclony, pánve, rekonstrukce kuchyně. „Pro mě“ – oblečení pro dítě, hračky, školka a lékaři. „Pro mě“ – účty za energie, protože jsem je platila já. A když jsem je platila já, byly to přece moje výdaje. Podle něj to všechno bylo „pro manželku“. Na sebe prý skoro nic neutratil. V jeho očích a v očích jeho rodiny jsem byla „černá díra“, která polykala peníze. Méně jsem vydělávala a všechno, co on přinesl, jsem prý projedla. Každý měsíc mě popichoval: „Kolik nám ještě zbývá?“ Samozřejmě nic.
Poslední rok manželství jeho oblíbená věta zněla: „Musím tě omezit, chceš toho moc.“ A omezoval. Nejdřív jsme se domluvili, že si každý necháme deset tisíc, a zbytek dáme do společného. Pak se rozhodl, že si nechá rozdíl našich platů, takže jemu zůstalo pětadvacet a mně pořád jen deset. Později svůj podíl ještě seškrtal o dalších deset tisíc se slovy: „Tvůj krém za pět set je luxus, já si vystačím s mýdlem.“ Nakonec na domácnost, jídlo, leasing a dítě jsem dostávala pětapadesát tisíc – on dal dvacet, já pětatřicet. Ale nestačilo to. Přestala jsem si dávat stranou svých deset tisíc a celou výplatu, pětačtyřicet tisíc, jsem házela do rodiny. Žila jsem z občasných prémií a drobných přidání, zatímco mi vyčítal, jak mě „živí“ a jak musí ještě víc seškrtat mé „nároky“. Prý jsem materialistka.
Proč jsem se nerozvedla dřív? Byla jsem hloupá. Věřila jsem jemu, jeho matce, své matce. Myslela jsem si, že má pravdu – že neumím hospodařit a že mě živí. Chodila jsem v obnošených hadrech, šetřila každou korunu, polykala prášky proti bolesti, protože na zubaře nebylo – veřejná klinika zavřená, na soukromého peníze nebyly. Valentýn mezitím utrácel pětatřicet tisíc měsíčně za své „vychytávky“ – nový telefon, značkové tenisky, drahý zvuk do auta. A chlubil se, jak „chytře spravuje osobní finance“.
A pak přišel rozvod. Můj „živitel“ odletěl za tou, co nespravuje staré svetry, maluje si rty, chodí do fitka a nevymýšlí, jak nasytit rodinu za pár halířů a uplést synovi rukavice z rozpleteného svetru. Plakala jsem noc co noc. Jak to zvládnu sama s dítětem? Šetřila jsem ještě víc, s hrůzou hleděla do budoucnosti.
Ale pak přišla výplata. A zázrak – na účtu zůstaly peníze. Hodně peněz. Vždycky jsem v tu dobu už sahala po kreditu. Pak přišla záloha a peněz bylo ještě víc. Sedla jsem si, utřela slzy, vzala notes a začala počítat. Příjmy, výdaje – všechno pod sebe. Ano, jeho plat, respektive těch ubohých dvacet tisíc, „odteklo“. Ale zmizel i leasing za auto – dvacet tisíc. Za jídlo jsem utrácela polovinu. Nikdo už nekňoural, že kuře není maso, nechtěl tučné hovězí nebo drahou šunku. Nikdo neodmítal sýr za dvě stě korun s tím, že chce „pořádný“ za šest set. Nemusela jsem kupovat pivo, sladkosti najednou nemizely. A nikdo mi neříkal: „Ty tvoje karbanátky jsou hnus, radši si objednej pizzu.“
ZAŠLA JSEM K ZUBAŘI! Pane bože, konečně! Vyhodila jsem hadry, ve kterých jsem se styděla vyzvednout syna ze školky, koupila jednoduché, ale nové oblečení. Poprvé za šest let jsem šla ke kadeřnici. Po rozvodu začal Valentýn platit výživné – osm tisíc, které pokryjí školku a plavání. Před Vánocemi „štědře“ přihodil pět tisíc navíc s poznámkou: „Kup dítěti ovoce a pořádný dárek, a ne abys to utratila za sebe, já tě znám“. „Za sebe“ – to mě rozesmálo. Opilá svobodou a penězi v peněžence jsem synovi koupila vše, o čem snil – levný mikroskop, stavebnici Lego, chytré hodinky. Z prémie jsem mu udělala pokojík. Na Vánoce dostal velkou klec s křečky a všemi doplňky.
V listopadu jsem přijala povýšení, na které jsem si předtím netroufla ani pomyslet. Víc práce? A jak stihám domácnost? Ale stíhám. Nemusím hodiny stát u plotny a dělat knedlíky („Živím tě, abys jedla kupované?“). Nikdo mi neříká, že mě vydržuje, nikdo mi neleze na nervy. Akorát tchyně občas přijde „na vnoučka“ a fotí lednici a opravy, asi pro synovu zprávu.
Teď ležím na gauči, jím mango a koukám, jak syn krmí křečky a ptá se: „Mám nasypat takhle? A vody je dost? A takhle mám krájet tu mrkev?“ A je mi tak klidně. Bez Valentýna a jeho peněz. Ano, musela jsem prodat babiččin domek na venkově, abych vyplatila jeho podíl v bytě. Ale svoboda a klid – to je k nezaplacení.