Svoboda je dražší než peníze
V červnu jsem se rozvedla. Manžel odešel, práskl dveřmi za tou, která je „mladší a atraktivnější“. Detaily už nejsou důležité. Jaromír, můj bývalý, byl před svatbou samé šarm: květiny, něžná slova, romantika. Ale po obřadu zkušební verze „ideálního manžela“ vypršela a plná verze měla omezené funkce. Nic hrozného, ale jedna věc mi otravovala život. Začal počítat peníze. A dělal to s až sadistickým zápalem.
Jeho plat byl o trochu vyšší než můj – asi o patnáct tisíc korun. To z něj dělalo „živitele“ a ze mě služku. Ale výdaje počítal podle své logiky. Nákupy „pro domácnost“ byly podle něj jeho milostí ke mně. „Pro domácnost“ – to bylo auto na leasing, které stálo dvacet tisíc měsíčně a jednou týdně mě na něm odvezl do hypermarketu. „Pro domácnost“ – závěsy, pánve, rekonstrukce kuchyně. „Pro mě“ – dětské oblečení, hračky, školka a lékaři pro syna. „Pro mě“ – účty za energie, protože jsem je platila já. A když jsem je platila, byly to mé výdaje. To všechno bylo podle něj „pro manželku“. Na sebe prý skoro nic neutrácel. V jeho očích a očích jeho rodiny jsem byla „černá díra“, která polykala rozpočet. Vydělávala jsem méně, ale utrácela všechno, co on přinesl. Každý měsíc se ptal: „Kolik vám zbylo?“ Peníze samozřejmě nebyly.
Poslední rok manželství jeho oblíbenou větou bylo: „Musím tě omezit, chceš moc.“ A omezoval. Nejprve jsme měli domluveno, že si každý necháme deset tisíc, zbytek jde do společné pokladny. Pak si začal brát rozdíl našich platů, nechal si pětadvacet tisíc, mně deset. Později svůj příspěvek ještě snížil o deset tisíc: „Tvůj krém za pět set je luxus, já si vystačím s mýdlem.“ Nakonec na domácnost, jídlo, leasing a dítě dával dvacet tisíc, já pětatřicet. Ale nestačilo to. Přestala jsem si dávat stranou svých deset tisíc a celý plat – pětačtyřicet tisíc – jsem cpala do rodiny. Žila jsem z příležitostných bonusů a drobných příplatků, poslouchajíc, jak mě „živí“ a jak mi ještě víc sebere. Prý jsem přehnaně náročná.
Proč jsem se nerozvedla dřív? Byla jsem hloupá. Věřila jsem jemu, jeho matce, své matce. Myslela jsem, že má pravdu – neumím utrácet, on mě živí. Chodila jsem v ošuntělých věcech, šetřila každou korunu, polykala léky proti bolesti, protože na zubaře nebyly peníze – státní ordinace zavřená, soukromý nepřipadal v úvahu. Jaromír přitom každý měsíc utrácel pětatřicet tisíc za své „rozmary“: nový telefon, značkové boty, drahé reproduktory do auta. A chlubil se, jak „chytře“ hospodaří.
A pak – rozvod. Můj „živitel“ odletěl k té, která nelátá džíny, maluje si rty, chodí do fitka, místo aby přemýšlela, jak nasytit rodinu za pár korun a upletla synovi rukavice ze starého svetru. Brečela jsem celé noci. Jak to zvládnu sama s dítětem? Šetřila jsem ještě víc a s hrůzou hleděla do budoucnosti.
Pak přišel výplata. A zázrak! – na účtě zůstaly peníze. Hodně peněz. Dřív jsem v tu chvíli už sazala po kreditce. Pak přišla záloha a peněz bylo ještě víc. Sedla jsem si, utřela slzy, vzala bloček a začala počítat. Příjmy, výdaje – vše do sloupečků. Ano, jeho plat, respektive těch ubohých dvacet tisíc, „zmizely“. Ale zmizel i leasing na auto – dvacet tisíc. Za jídlo utrácím polovinu. Nikdo nereptá, že kuře není maso, nikdo nechce bifteky, hutný boršč nebo drahou klobásu. Nikdo neodmítá sýr za dvě stě korun s tím, že chce „pořádný“ za šest set. Nemusím kupovat pivo, sladkosti se nerozkutálejí hned. A nikdo neříká: „Tvoje karbanátky nestojí za nic, objednej pizzu.“
VYLÉČILA JSEM ZUBY! Pane bože, stalo se! Vyhodila jsem hadry, ve kterých jsem se styděla vyzvedávat syna ze školky, koupila jsem si nové – jednoduché, ale čisté. Poprvé za šest let jsem šla ke kadeřnici. Po rozvodu začal Jaromír platit alimenty – osm tisíc, které pokryjí školku a plavání. Před Vánocemi „se slitoval“ a poslal navíc pět tisíc se vzkazem: „Kup dítěti ovoce a pořádný dárek, na sebe neutrácej, já tě znám.“ „Na sebe“ – to mě rozesmálo. Opilá svobodou a penězi v peněžence jsem synovi koupila vše, po čem toužil: levný mikroskop, stavebnici Lego, chytré hodinky. Z prémie jsem mu opravila pokoj. K Vánocům dostal velkou klec s křečky a všemi doplňky.
V listopadu jsem přijala povýšení, na které bych si dřív netroufla. Víc práce? Ale jak budu stíhat domácnost? Ale stíhám. Nemusím hodiny stát u plotny a dělat knedlíky („Živím tě, abys kupovala polotovary?“). Nikdo mi neříká parazit, nikdo mi neštve nervy. Jen bývalá tchyně občas přijde „na návštěvu“, fotí lednici a opravy – asi pro synovu kontrolu.
Teď ležím na gauči, jím mango, pozoruju syna, jak krmí křečky a ptá se: „Mám tolik granulí dát? Mají dost vody? Máš tenhle kousek mrkve?“ A mám takový klid. Bez Jaromíra a jeho peněz. Ano, musela jsem prodat babiččin domek na vesnici, abych vyplatila jeho podíl v bytě. Ale svoboda a klid – to stojí za víc.