– Dobrý den, paní Ludmilová! Moc se omlouvám, jsem vaše sousedka z patra pod vámi.
– Hned ztlumím tu hudbu, – odpověděla dívka v lehkém župánku, v ruce držela skleničku vína.
– Ale ne, vůbec nevadí. Volali manželovi z práce, musí tam okamžitě jet.
– Nestalo se mu něco?
– Neřekli přesně, jenom že je to vážné a má hned přijít. A ke své mámě to mám přes půl Prahy. Mohla byste mi pohlídat syna? Je mu sedm a půl, zvládnul by to i sám, ale byla bych strašně nervózní. A už teď jsem celá nesvá…
– Jasně, převléknu se a hned přijdu.
– On je v klidu, buď je zabraný do tabletu, nebo klade otázky.
***
Sedím v kuchyni ve staré bílé tílku a džínách, piju čaj a telefonuji.
– Ta Malárová z účtárny je úplně nemožná. Okamžitě vidím, jak se předvádí před tím Fialou.
Do kuchyně vešel kluk s tabletem v ruce. Z repráčku se ozývaly hlasy Jamie a Adam ze Záhad rozlousknuto se hádali. Na klukově tričku byl nápis Budoucnost patří robotům!
– Počkej chvilku, zavolám později, teď dělám dobročinnost, – rozloučila jsem se. – Ahoj, já jsem teta Radka. Chceš čaj?
– Ne, děkuji. Jsem Matěj. Mamka všechno říkala. A vy jste hezká… I když mamka říká, že hezké ženy jsou smutné. A táta říká, že podle její logiky je buď ona ošklivá nebo je jejich manželství špatné.
– To máš teda vtipné rodiče. Ale za hezkou díky. Ale smutná…
– Kde je váš manžel?
– No, řekněme že Je na nákupu. Tak asi už třetí rok.
– Aha, jasný! On vás opustil!
– Hele, máte tu doma něco silnějšího než čaj? Z těch rozhovorů mě vážně bere žízeň
– V ledničce je víno, myslím.
– Děkuju, zůstanu ale u čaje. Jsem u vás na návštěvě.
– Teto Radko, potřebujete nového manžela.
– Matěji, počkám až vyrosteš. Ale kde je vůbec najít
– Koho vlastně hledáte? Viděl jsem dokument, že prý se má všechno konkrétně vysnít.
– Pošli mi na to odkaz. Ale jakého? Aby byl bohatý, hezký, hodný, aby mě miloval a abych nic nemusela řešit
– A k čemu mu budete?
– Co znamená k čemu? Budu ho milovat a chodit na masáže.
– Ale co z toho bude mít ON? Pokud je chytrý, bude chtít partnerku, ne nějakou záhadnou potvoru v bytě
– Kde, že máte to víno? – otevřela jsem ledničku, našla lahev moravského, vylila čaj do dřezu a nalila si plnou hrnek vína.
– Taky jsem koukal na reportáž o ženách českých miliardářů. A tam říkali, že všechny pijou. Žijou v vilách a propadají alkoholu.
– To je, milý Matěji, samota. Dáš si se mnou? Haha, dělám si legraci.
– Víš, koho si vezmu jednou já?
– Už jsem říkala, že mě!
– Myslím vážně.
– Koho?
– Aničku. Spolu chodíme do kroužku na robotiku. Je strašně chytrá. Chytřejší než já. Na soutěži nám přestaly fungovat dva bluetooth moduly. Málem jsem zpanikařil. Náš robot nefungoval. Ale ona mě uklidnila, vzala moduly a šli jsme ven. V parčíku za domem zmizely všechny ostatní signály. A najednou moduly naskočily. Pak jsme soutěž vyhráli. Ona je moje parťačka! Důvěřuju jí! Ta má něco do sebe!
Nalila jsem si další víno.
– Takže Anička mi vyfoukla budoucího ženicha. Myslíš tedy, že bych si měla hledat chlapa v práci?
– Ti silní si vždycky někoho najdou. Nehledáte přece rajčata v Tescu.
– Hele, filozofe, nerozumím ti!
– Staňte se sama tou bohatou, krásnou a dobrou!
– A na co bych pak někoho potřebovala? Cestovala bych, učila se anglicky, chodila na tanec, na kurzy vaření. Naučila bych se skvěle vařit!
– A co vám brání teď?
– Nemám manžela, co by to všechno platil.
– Tak to jste jako ten domácí parazit. Taky se jen veze.
– He, přestaň mě urážet. Chci jen obyčejné ženské štěstí.
– Méně sledovat pohádky! Celý život budete hledat prince blbce, místo abyste žila!
– Drž už raději pusu, chytráku! Jdi do pokoje! Je čas spát!
Matěj odešel. Mně tekly slzy. Dopila jsem sklenku. Zvonil mi telefon. Zrušila jsem hovor. Ve dveřích se objevila sousedka s manželem – oba rozesmátí, lehce v náladě.
– Jé, Radko, moc, moc děkujeme, že jste tu byla, – zpívala sousedka.
– Není zač. Doufám, že nevadí, že jsem upila trochu vašeho vína…
– Ale kdepak.
– Vidím, že je manžel v pořádku?
– Ale víte, to on domluvil s kolegy tu habaďůru. Dnes máme výročí prvního polibku! Jela jsem k němu do kanceláře, ležel tam na zemi a na hrudi cedulka Jsem spící princ. Polib! Pak jsme koupili víno a šli do kina, jak na výšce.
– Už se domlouváte proti mně, že jo? Měla bych už jít.
– A co Matěj? zastavila mě mamka ve dveřích.
– Špatně. Strašně špatně. Mohla bych ho víc hlídat? Aspoň zkusit ho vychovat…