Hele, poslouchej, co se stalo s malou Vendulí, pětiletou holčičkou, co se schovávala v křovích bříz u plotu starého venkovského domku. Seděla na sluncem prohřáté zemi, ruce si svírála pod ušima a tiše si mumlala něco pro sebe.
Kde jsi, Vendulko?! křičela teta Anička z verandy, když se neukážeš, tak se už domů nevrátíš! Slyšíš mě? Už tě nechám!
Vendula nic neslyšela. Když by jen mohla zavřít oči a nevidět nádhernou ženu v těsném šatečku, co stála na schodech babiččina domu, možná by se schovala. Ale nemohla ta žena by ji přece našla. Už jednou se to stalo. Pak se Vendula schovala za starou kůlnu, tiše tiše, až nakonec usnula. Probudila se až po tomu, co ji dostala pořádný facku a pak ji tahala za ucho tak, že se bála ho vůbec dotknout.
Ta krásná žena není Vendulčina matka. Je to teta Anička, sestra její maminky. Anička Vendulu nemá ráda, protože je bezotcová. Co to přesně znamená, Vendula ještě neví, ale hádá si to s kamarádem Samkem, sousedem, který už má jedenáct let a ví o světě víc než ona. Samek jí řekl, že to znamená, že Vendula nikomu není potřebná nemá otce, ani mámu. Má jen tetu a starou babičku. A až babička zemře, měl by Vendulu vzít Anička, ale ona to vůbec nechce. Mám dost svých dětí, řekla.
Proč mě tak trestáš? křičela Vendula na maminku, ale maminka už nebyla v domě. Byla to Anička, co se svíjela s manželem, dvěma dětmi a svou tchýní ve dvou pokojích. Nemáme místo, co máš dělat? zlostně se zlobila. Já nemám sílu, děti mi ubíjejí nervy, peníze jsou na konci měsíce jako škvára v letech.
Promiň, zlato, že ti nemůžu pomoct, vzdychala Anička. Ale dát dítě do dětského domova i mezi živou rodinu je hřích.
Hřích, ne můj! odpověděla Vendula. Nemůžu tě milovat, rozumíš tomu?
To je nejdřív, aby v rodině byl klid, zakřičela Anička, ale já tě prostě nechtěla mít.
Vendula, která vše poslouchala schovaná pod babiččiným postelí, nepřesně pochopila všechno, ale zapamatovala si skoro všechno. V předškolce chválili její dobrou paměť, tak se Vendula snaží poslouchat a pak všechno slovo v slovo přebrat.
Vendulko! Kolik už ti volám! Když se neukážeš, půjdeš spát hladová! řekla Anička znovu a zmizela za rohem.
Babička znovu zakřičela a Vendula slyšela její sténání i z dalekých břízových keřů. Ať hladí, ale nebudeme bít! přemýšlela Vendula, protože věděla, proč Anička potřebuje pomoc. Ráno jí přikázala umýt půlku dvořánky a schodiště. Vendula zapomněla, protože se zabavila. Sam přinesl starý červený autíčko s chybějícím kolečkem a Vendula byla nadšená. Měla jen pár hraček: starou panenku Marušku, jejíž šaty ušila babička z nosního kapesníku, šedého zajíčka s jedním okem a maminkové modré korálky, co jí tatínek daroval. Babička říkala, že na trhu mají cenu jako plevy, ale pro Vendulu to nic nebylo. Rozkládala korálky po schodech a představovala si hory, draky a moře, jak v té zakázané knížce, kterou babička nechtěla, aby se dotkla.
Vendula nikdy netrhala knihy. Milovala je, i když ještě neznala všechna písmena tři už ovládala. Když je viděla na řádcích, radost ji naplnila.
Večer se zahrada zahalila do chladné temnoty, komáři brnčeli nad ušima a Vendula vydechla. Asi už jí nic nebudou dávat k jídlu, ale Anička už několikrát pobíhala po dvoře, unavená po práci. Překročí se ještě jednou, a pak už ji nebude mít síly.
Vendula vylezla ze svého úkrytu a šla k verandi. Tam už seděla Anička na schodech, mrzutá.
Přišla? To je můj žal Kde jsi byla? vyjekla. Jdi do domu!
Vendula tiše vydechla. Dnes už ji nebude křičet. I dospělí se unaví z křiku. Může jít k babičce, přitisknout se k její suché, horké ruce a chvíli počkat. Bolest pomine, a babička se na ni podívá s lítostí.
Mám tě moc ráda, má malá! Miluju tě!
Nikdo jiný Vendulu takhle neřekl. Mamka ji už nestihla, Anička také neznala taková slova. Vendula slyšela, jak Anička obviňuje babičku, že mluví jen drobky a své vlastní dceři nic neřekne. Vendula tomu nevěřila dospělí jsou podivní, špatné si pamatují, dobré zapomínají. Jednou se dokonce zeptala Aničky, proč to dělá. Jako škrábnout ránu, řekla Anička, odtrhneš kůži a bolí to znovu a znovu. A když to děláš pořád, zůstane jizva.
Když by se Vendulu zeptali, co by udělala, aby bylo všude dobře, řekla by: Babičce řekni tetě Aničce: Mám tě ráda! a pomoz jí, protože ona i mě lítost má. Je to tak jednoduché jen trochu soucitu.
Ačkoliv se bratři a sestry Vendulu někdy chovají drze, to není nejhorší. Nejhorší je, když není nikoho. Vendula to nezná, ale tuší. Teď už umí číst a v knihách nachází spoustu pravdy.
Občas si Vendula vzpomene na babiččin dům, břízy u plotu, velké listy jako deštníky. Bylo tam teplo, zeleně a útulno. Už se tam nevrátí babička už není. A u Aničky je také v pořádku.
Jen jedno Vendula nechápe proč Anička říkala, že není potřeba, aby ji milovali? Všichni to potřebují, ví.
A tak, když se večer setmí, babička ji pošle spát, a Vendula se schoulí pod lehkou přikrývku, šeptá si s mamkou (táta a Anička) a těší se na další den, kdy bude čistit schody, jak ji Anička řekla. Ráno ji budí Anička, políbí a vyhodí ven, kde už na Vendulu čeká sousedka babičky.
Může zůstat, co chce, řekla. Rozloučit se nechce.
A po několika dnech pojedou na autobusě s Aničkou do města Plzně. Babiččin dům už už nikdy neotevřou prodají ho za rok a Anička řekne Vendule, že je teď její dcera. Slovo jí moc neznámé, ale zní dobře.
A taky se Anička rozhodla vzít s sebou starého zajíčka, který babička kdysi darovala. Vypadá jako jednoučký, s jedním okem, se špinavým ušním koncem, ale Anička ho přišila a slíbený druhý oko zatím nenajde. Vendula to neuspěchá, může počkat.
Každý večer teď Anička hladí Vendulu po tváři a říká: Mám tě ráda A Vendula, kdysi nedůvěřivá, odpovídá: Já tě taky miluji.
A tak to už je. Anička říká ty slova nejen Vendule, ale i svým dětem a manželovi občas i on věří, i když zpočátku ne. A Vendula už ví, že slova lásky nejsou jen prázdné fráze.
Někdy se ji bratr a sestra rozčílí, ale to není velký problém. Velký problém je, když už není nikdo. Vendula teď čte, věří v příběhy a ví, že pokud se bude myslet na dobré, bude se lépe žít.
A tak, když se zhasnou světla, babička poslední den pohladí Vendulu po hlavě, pošle ji spát a Vendula tiše šeptá: Miluji tě, tetičko Aničko. A to už je vše, co potřebuje, aby šla spát s úsměvem.