Kdysi dávno, když už byl náš dům vPraze jen částečným stínem minulých let, si Běla všimla, že Petr si oblékl tu svou nejlepší košili tu krémovou, kterou si spolu koupili loni kjeho narozeninám, a také nové černé boty. Dokonce si připnul manžetové knoflíčky, ačkoliv vneděli vždy chodil po domě vpyžamu.
Bětko, musíme si promluvit, řekl, stojíc uokna zády kní.
Běla pomalu položila šálek kávy na stůl. Srdce jí zaklepe, ale podivně ne ze strachu, ale ze zvědavosti.
Petr evidentně na ten rozhovor připravoval. Jako nadobrou událost.
A pak jí došlo: čeká slzy, sténání, záchvaty. Překvapivě ale pocítila podivnou klidnost.
Myslím, že bychom se měli rozejít, pokračoval, aniž by se otočil. Oba to chápeme.
Chápeme? zopkla se překvapená sama sobě, hlasem, který zněl neobvykle klidně, téměř zvědavě.
Petr se nakonec otočil. Na tváři měl výraz údivu Běla reagovala jinak, než on předvídal.
No tak. Jsme už dospělí. City už vyprchaly, kčemu se vydávat? řekl.
Běla se odepřela na zadní část židle.
Dvacetdvě let manželství. Vychovali syna, přežili jeho dospívání i její vlastní čtyřicáté narozeniny. A nyní se zdálo, že se blíží její pravé padesáté.
A kam půjdu? zeptala se jednoduše.
No Petr zamotal rukávy. Můžeš dočasně bydlet uJany. Nebo si něco pronajmeš. Začnu ti pomáhat penězi.
Jana jeho sestra, která po celý život měla pocit, že Běla šla poněm zbytečně.
Pomohu penězi. jak štědré.
A co ty sám plánuješ?
Já? Petr se tvářil, že se nečeká na protichůdné otázky. Zatím nic velkého. Možná prodám byt a pořiďu něco menšího.
Byt? Běla naklonila hlavu. Tenhle?
No jo. A co?
Vzpomínky na školní děti sbatohy, které se porána řadily nacestu do školy, se line jako podtitul nového školního roku. Život šel dál svou vlastní cestou.
Petře, víš, načíma je ten byt zapsaný?
Namně, samozřejmě. Co?
Natobě? V jejím hlasu zazněl úžas, který mohl působit upřímně. Jsi si jistý?
Poprvé během rozhovoru vypadal ztraceně.
Jasně, že jsem si jistý. Koupili jsme ho dávno zaplatili peníze, které mi před svatbou darovala máma. Pamatuješ?
Dala prodala pokoj vobčanské bytové společnosti a řekla: To je pro tebe nabudoucnost. A tak to skutečně bylo nanaši budoucnost.
Petr mlčel.
A byl zapsaný namě. Protože jsi tehdy nebyl zaměstnaný, hledal jsi svoje povolání. Já jsem potřebovala odbanky výpisy opříjmech pro úvěr.
Pamatuješ teď?
Ale my domluvili jsme se
Domluvili jsme se, že to je naše společné. A tak to bylo, dokud jsi sám nechtěl všechno rozdělit.
Běla se posadila zpět, zvedla šálek. Káva už vychladla, ale přesto si dala doušek.
Víš, Petře, najednou jsem pochopila, že máš pravdu. Opravdu bychom se měli rozejít.
Tak? Oživil se, ale vočích se mihla obava.
Ano. A pokud chceš nový život, pojďme to udělat poctivě. Já zůstanu vbytě je můj. Ty si najdeš nové bydlení sám, na své peníze.
Bětko, ale mohli bychom se domluvit ilidsky
A co je lidštější než poctivost? usmála se. Chceš svobodu dostaneš ji. Do posledna.
Petr se posadil naproti ní. Ta nejlepší košile najednou připadala zbytečná.
Ale teď nemám peníze nabyt
A já už nemám chuť tě uživit. Sám jsi řekl jsme dospělí lidé.
Myslel jsem, že to vyřešíme vmíru
Vmíru to vyřešíme. Nikdo neřve, nikdo neštve. Každý dostane, co chce. Ty chtěl, abych odešla, a tak teď odcházíš ty. Není to nespravedlivé?
Běla vstala, vzala šálek a šla kdřezu.
Naobrazovce telefonu blikalo upozornění nadodávku potravin objednávka, kterou včera udělala nadnešek.
Potřebuji čas narozmyšlení, zamumlal Petr.
Samozřejmě, odpověděla, spolkla šálek. Jen neotálej. Dnes ke mně přicházejí kamarádky. Nechtěla bych, aby byly svědky rodinného roztržení.
Petr zamířil doložnice. Běla slyšela, jak tiše a napjatě mluví potelefonu. Vyndala suroviny naoběd a začala krájet zeleninu.
Pohyby byly klidné, téměř meditační. Po půl hodině se vrátil dokuchyně.
Bělo, možná jsme byli příliš rychlí? Promluvíme si znovu?
O čem mluvit? Nezvedla oči odprkénka. Už jsi rozhodl. Já souhlasím. Všechno je poctivé.
Ale byt Vložili jsme doněho oba. Dělali jsme rekonstrukci, kupovali nábytek
Rekonstrukce? Běla konečně pohlédla naněj. Ta, co můj otec dělal? vlastníma rukama, zadarmo?
Nebo nábytek, co jsem kupoval ze své výplaty, když jsi hledala své místo vživotě?
Vždycky jsem pracoval!
Pracoval, ale vždycky jsi peníze utrácel nasebe a já jsem udržovala rodinu. Pamatuješ, jak jsem říkala:Muž by měl mít vlastní peníze pro sebeúctu?
Petr zmlkl.
A nezapomínám, jak jsi říkal, že nejsi připravený naděti. Pak se narodilo Ondřej, a ty jsi se bál otcovství. Teď všem říkáš, jak jsi pečlivý táta.
A kčemu to?
Ktomu, že chápu: odešel jsi ne včera, ani minulý týden.
Běla položila nůž, obrátila se kPetrovi čelem.
Řekni mi, Petře, líbí se Aleně ten byt? Nebo plánujete něco jiného pořídit?
Petr zbledl.
Které Aleně?
Té, se kterou si posíláte emaily už půl roku. Tě, co už osm let pracuje ve tvé firmě, ještě nemá děti, ale moc by chtěla. Pamatuješ?
Sledovala jsi mě?
Proč sledovat? Řekl jsi vše sám. Vzpomenout si na večer před třemi týdny? Vrátil ses domů šťastný, vyprávěl okolegyni. Chytrá, perspektivní. A druhý den koupil novou košili.
Běla si vzala ručník a otřela si ruce.
A také jsi ráno před prací chodil dosprchy. Dříve se umýval večer. Koupil si parfém a přihlásil se dofitka poprvé za deset let.
Bětko
A teď nosíš telefon idokoupelny. Dříve jsi ho nechával ležet kdekoliv. A pořád se usmíváš, když se díváš naobrazovku.
Nachytrém hodinkách se rozsvítilo zpráva. Petr ji rychle skryl zazápěstí.
Alena píše? zeptala se Běla supřímnou zvědavostí.
Petr sesedl nažidli.
Neplánoval jsem
Co neplánoval? Zamilovat se nebo být chycen?
To se stalo náhodou. Povídali jsme si vpráci, a pak
A pak jsi rozhodl, že je lepší, abych já odešla. Pohodlně. Byt zůstane tvůj, pověst nepokazí.
Manželka odešla, takže je viníkem. SAlenou může začít nový příběh na čistém listu.
Běla se posadila naproti Petrovi.
Víš, co je podivné? Vůbec se neštvu. Dokonce jsem vděčná. Pomohl jsi mi uvědomit si, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela.
Co budeš dělat dál?
Žít. Tady, ve svém bytě. Možná konečně se pustím do toho, očem jsem vždy snila, ale nikdy neměla odvahu. Budu mít čas pro sebe.
A co Ondřej?
Ondřej má dvacetjedna. Je dospělý. Myslím, že si sám poradí, kdo zrodičů co dělá.
Petr vstal, prošel se pokuchyni.
Bětko, můžeme se nějak dohodnout? Jsem ochotný ti platit kompenzaci
Za co? zeptala se upřímně překvapená.
No za byt. Za roky společného života.
Petře, chceš koupit můj byt, abys přivedl sem svou přítelkyni?
Ne tak hrubě
A jak? Navrhuješ mi peníze, abych se dobrovolně stala bezdomovkou?
Běla se zasmála upřímně, bez hněvu.
Včera bych souhlasila jen ze soucitu. Řekla bych: Biedný, neudělal to ze zloby, jenže se zamiloval. A šla bych kJana, a ještě bych se ti omluvila, že jsem tě neudržela.
Pak se přiblížila koknu.
Teď chápu: považovala jsi mě za pohodlnou pouťku, která vše vydrží. A víš co? Mýlil ses.
Takže nepůjdeš?
Ne. Půjdeš ty. Dnes. Vezmeš si jen své osobní věci.
A když odmítnu?
Běla se vrátila kPetrovi. Vočích měl klid člověka, který konečně pochopil svou pravou sílu.
Pak zítra Alena zjistí, že její milý není svobodný, ale ženatý. A také zjistí, jak plánoval řešit bytové otázky. Myslíš, že ji to potěší?
Petr mlčel.
Máš hodinu, dodala Běla. Moje kamarádky přijdou vpátých. Nechtěla bych, aby byly svědky rodinné tragédie.
Vzala zparapetu rozprašovač a začala rosit své fialky.
Vdomě nastalo ticho jen šum vody a občasné skřípání prken podpěsem muže sbírajícího své věci.
Běla se usmála své oblíbené fialce. Skutečný život právě začínal.