Kolegyně a kamarádky Elišky jí záviděly podařilo se jí ulovit staršího, velmi dobře postaveného muže. Martin byl o patnáct let starší než ona a vedl firmu, kde začala nedávno pracovat.
Sotva přišla, a už se vdává, šeptal se pomalu celý kancelářský dům.
Z Popelky na princeznu…
No jasně.
Sama Eliška se svým vztahem s Martinem nechlubila. Začali spolu chodit ještě dřív, než nastoupila do firmy a navíc vůbec netušila, že je Martin jejím budoucím šéfem. Na pohovor šla naslepo. Přestože Martin tvrdil, že neměl na výběru zaměstnanců žádný vliv, hned druhý den ji přijali. Prý o všem rozhodovala personalistka, podle životopisu a zkušeností.
Později se samozřejmě dozvěděla, proč se to tak všechno semlelo, a sama požádala Martina, aby jejich vztah zůstal skrytý. Jenže všechna tajemství jednou vyplavou na povrch. Brzy už jejich románek znal každý, kdo pracoval ve firmě nebo okruhu známých. Pomlouvání bylo na denním pořádku mladá kráska a vdovec s penězi.
Eliška nikdy nebyla povýšená, věděla, že si místo zasloužila nejen kvůli vzhledu. Ostatní ženy si ale myslely něco jiného.
Ještě nejsou ani dva roky po smrti jeho ženy a František už myslí na svatbu, komentovaly starší kolegyně.
Lenka, Martinova první žena, vlastnila firmu dřív. Zemřela po deseti letech manželství při nehodě, zůstala tu po ní jen vzpomínka, firma a slušné jmění.
Martin byl po její smrti nejžádanějším ženichem v Praze a to přesto, že ze začátku působil uzavřeně a zarmouceně, což přitahovalo o to víc pozornosti dam všeho věku.
Věrný…
Jako labuť, povzdychly si ženy při pohledu na melancholického vdovce.
Nebyl to žádný lamač srdcí, spíš někdo, kdo působil solidně a vzbuzoval důvěru možná i kvůli svému účtu v České spořitelně. Ale Eliška si ho nezamilovala kvůli penězům.
Seznámili se naprosto obyčejně ve frontě v Bille, když jí Martin omylem přejel nohu vozíkem, roztrhl punčochy a umazal semišové boty. Ještě ji obvinil, že se cpe před ostatní. Eliška se bez váhání bránila a řekla mu svoje. Martin ji nakonec všechno zaplatil, běžel za ní celým nákupním centrem a omlouval se:
Promiňte, paní, měl jsem blbý den. Můžu vám pomoct s taškami?
Díky, zvládnu to. Mám auto.
Auto ale ve skutečnosti neměla. Počkala, až se Martin ztratí z dohledu, a šla na tramvaj.
Jenže Martin ji po cestě dojel a uviděl, jak čeká na zastávce.
Nastupte, povídá.
Ne, děkuji.
Já prostě neodjedu, dokud nevlezete do auta, zůstal zarputilý. Dokonce zastavil ostatním a všichni ji pobízeli, ať už nastoupí, aby mohl jet dál.
Nakonec to vzdala.
Martin byl v soukromí milý, když zrovna nekřičel nebo nejezdil vozíkem. Eliška dokonce začala uvažovat, že s ním klidně může navázat vztah, kdyby byl čas a místo jiné. On ale toužil po vážném vztahu. Po smrti Lenky si myslel, že už nikdy nenajde tak úžasnou ženu a najednou přišla Eliška, úplně jiná.
A přesto ho něčím okouzlila natolik, že začal denně jezdit k jejímu domu a čekal na ni u vchodu. Nakonec podlehla a šla s ním na rande. Pak nastoupila do jeho firmy náhoda? Možná.
Martin se nikdy nestyděl za svůj vztah. Ani drahé dárky Elišce nenosil, ale byl vždy pozorný. Ji nejvíc těšilo, jak se na ni dívá. Líbilo se jí taky veliké byt v centru Prahy, krásné nové auto i pocit jistoty, který vedle něj měla. Brzy si k němu nastěhovala všechny věci a seznámila se s jeho matkou, Boženou.
Božena byla tichá starší dáma, která po smrti Martinovy ženy žila u něj a starala se o domácnost vařila, prala, uklízela. Když do domu přišla Eliška, Božena nepřestala s péčí o domácnost. Elišku to nijak netrápilo na roli paní domu si nečinila nároky, naopak, s chutí jedla, co uvařila tchyně. Všechno klapalo do chvíle, než Martin přišel s myšlenkou svatby.
Jenomže Elišku zneklidňovalo, že Martin stále nosil snubní prsten po Lence.
Pořád cítím s Lenkou nějaké spojení, přiznával tiše. To Elišce vadilo, a tak ho poprosila, aby prsten sundal.
Dobře pokud ti to vadí, zarazil se Martin.
Vždyť nejsi ženatý, vypadá to, že chodím s ženatým, vysvětlila Eliška.
Martin prsten sundal a na chvíli na něj zapomněl. Na žádost o ruku ale vytáhl ze sejfu krabičku s rodinným klenotem, prstenem s obrovským diamantem, který kdysi nosila Lenka.
Vše bylo perfektní restaurace na Malé Straně, živá muzika, sklenka vína, na dně prsten. Jakmile Eliška ucítila v ústech šperk, málem se zakuckala.
Vezmeš si mě? usmál se Martin a pokusil se jí nasadit prsten na prst, ale ona náhle odtáhla ruku.
Ne.
Jak to, ne?! nechápal Martin.
Nechci ten prsten.
Vždyť je to rodinný klenot! Nevíš, kolik dneska stojí! rozčílil se.
Je mi jedno, kolik stojí. Nechci něco, co celé roky nosila tvá manželka.
Proč, prosím tě?
Protože je to špatné znamení.
Neřiď se pověrami!
A co šaty? Mám si obléct i její svatební šaty? Tvoje máma říkala, že je ještě schovává.
Šaty si koupíme nové. Ale prsten měnit nebudu, je jedinečný!
Já cizí věci nosit nechci, a tobě by taky nemělo být příjemné nosit něco po bývalé ženě. Znáš můj názor.
Je to tvoje definitivní rozhodnutí? zatvářil se kysele.
Ano. Promiň.
Eliška vstala, čímž celý večer zničila. Martin tiše dodal:
Myslím, že potřebujeme pauzu.
Myslím to samé.
Eliška odešla, Martin ji nezastavil. Hudba hrála dál, číšník přinesl jídlo prstýnek zůstal ležet opuštěný.
V práci se Eliška Martinovi vyhýbala, jak to jen šlo. I on sám se z kanceláře prakticky nevzdaloval. Večer šla ke svým rodičům do Dejvic. Přijali ji a poradili, ať zruší zásnuby a najde si někoho sobě rovného.
Jsi krásná, chytrá nepotřebuješ Martina, vždyť je o tolik starší a ještě k tomu vdovec!
Eliška neodpověděla. Sama nevěděla, co má dělat. Martin byl dobrý ženich, ale jeho vztah ke smrti Linny ji děsil.
Situace trvala několik dní. Martin nevolal, Eliška se vyhýbala firmě, nakonec si dokonce vzala neschopenku kvůli nachlazení. Kancelář naplnily ty nejhorší zvěsti prý je mezi Martinen a Eliškou konec.
Martinova nálada byla pod bodem mrazu. V práci byl nevrlý, ani maminku Boženu nešetřil. Ta s ním chtěla mluvit o Elišce, dostalo se jí ale jen surového odmítnutí.
Boženě to nedalo a rozhodla se Elišku navštívit.
Paní Boženo? podivila se Eliška, když otevřela dveře.
Dobrý den, Eliško. Jak se máš?
No, trošku špatně, jsem nemocná.
Proto jsi odešla, aby ses o nás nenakazila? mrkla na ni.
Ani ne, zčervenala Eliška.
Tak se vrať domů. Martin je bez tebe špatný.
Moc to na něm nevidím
Je hrdý. Nedal mi vědět, co se stalo. Proč jste se pohádali? Přeci se máte rádi.
On chce, abych nosila prsten po jeho ženě.
Takže kdyby nebylo prstenu, bylo by všechno v pořádku?
Musel by ho prodat, koupit nový. Prostě nedovedu si představit, že nosím něco po jiné ženě. Kamínky přece uchovávají energii
V tomhle ti rozumím, Eliško. Myslím, že Martin prostě nedokáže Lenku pustit. Drží se minulosti, i když tě miluje.
Na starém se nové postavit nedá, pronesla Eliška tiše. Děkuji, že jste přišla.
Božena odešla. Bylo jí syna i Elišky líto.
Po týdnu na neschopence se Elišce vůbec nechtělo zpátky do práce, nechtěla Martina už nikdy vidět. Ani se jí za celou tu dobu neozval. Rozhodla se dát výpověď a zkusit štěstí někde jinde.
Martin její oznámení podepsal bez slova. Seděl, ani se na ni nepodíval.
Dospělý muž, a chováte se jak dítě, řekla při odchodu Eliška.
Nikdo mi ještě nikdy neřekl ne, odpověděl dotčeně Martin.
Eliška mlčela. Věděla, že se rozhodla správně. Když podepisoval její odchod, prsten znovu zazářil na jeho prstu.
Udělala jsem dobře. Svoji ženu nikdy nepustí, pomyslela si Eliška a šla si balit věci. V srdci se jí ulevilo. Teď už věděla, že si zaslouží nový začátek. Martin dál dlouhé týdny žil s nepochopením, proč Eliška neocenila jeho nabídku a nechtěla se stát manželkou tak výhodného ženicha…