Gustávovi nebylo do svátků. Tři dny strávil v nemocnici u své Anežky. Nejídal, téměř nespal, jen poslouchal její přerývaný dech. Ještě před týdnem byla jeho milovaná žena zdravá a chystala se na Vánoce.
Uklízela jejich domek, vymýšlela sváteční menu, i když z dvou důchodů se žádné velké lahůdky připravit nedají. A kolik té jídla vlastně potřebují? Hlavní, přesvědčoval Anežku Gustáv, je, aby v domě voněla vánoční hrachová polévka a cukroví. Netušil, že v jediném okamžiku žena, jako podťatá stébla, zkolabuje a v nemocnici ho lékaři šokují složitou diagnózou. A nebude u nich doma vonět ani Vánocemi, ani pohodou…
Během těch strašných dnů Gustávovi úplně zbělely vlasy. Nejvíc se mu ale sevřelo srdce, když lékař oznámil, že Anežka nutně potřebuje operaci. A řekl částku – pro ně nepředstavitelnou sumu.
„Ale já takové peníze nemám,“ zašeptal Gustáv sotva slyšitelně. „S manželkou jsme důchodci. Žijeme skromně. Občas pomůže synovec, ale má vlastní rodinu, své starosti.“
Lékař mu jen soucitně pokývl hlavou a znovu zdůraznil, že nemocnice náklady na operaci nehradí. Z té zprávy měl Gustáv chuť umřít. K čemu by mu byl život bez Anežky?
Vzali se mladí. Hned po škole. Prožili spolu let dlouhých řadu. Hezky. Hádali se málokdy, a když, tak jen kvůli maličkostem. Do večera si vždy odpustili. Děti jim Pánbůh nedopřál, tak všechnu lásku věnovali Anežčinu synovci. Ten bydlí ve městě, ale občas přijede s manželkou a dcerami na návštěvu. Na ně nezapomínají. Ale ani oni by teď nepomohli, když na záchranu Anežky je potřeba tolik peněz…
Další noc v úmorném přemýšlení se vlekla nekonečně. Ráno ho sestry sotva přemluvily, aby na pár hodin odešel domů – odpočinout si, najíst se. Dlouho šátral po klíči v kapsách bundy. Když ho konečně našel, na prahu stála sousedka Alena:
„Tak jak je na tom Anežka, Gustíku?“
Muž si povzdechl a pověděl neveselé noviny. Alena si chytla srdce:
„Ježišmarjá, to je neštěstí! A kde vzít ty peníze? Asi bychom měli uspořádat sbírku po vesnici. Dneska oběhnu sousedy – třeba aspoň na léky to bude.“
Zabořený do svého žalu Gustáv jen mávl rukou. Alena pochopila, že žádná slova nepomůžou. Takže nic neřekla, jen mu přinesla misku teplé, právě uvařené bramboračky.
Brzy byl Gustáv zase v nemocnici. Anežčin stav se zhoršil a on bezmocně svíral pěsti.
„Pane Bože, zachraň ji, nebo mě vezmi s sebou,“ opakoval v duchu a zoufale hleděl na kousek nebe za oknem pokoje. Smrákalo se. Šedivé zimní mračna zasypávaly svět sněhem a Gustávovi se zdálo, že je ve vesmíru úplně sám. Tváří v tvář svému hoři.
„K Anežce má návštěvu,“ přerušila ticho a jeho myšlenky sestra, tiše pootevřela dveře.
Gustáv na ni překvapeně pohlédl. Kdo by za Anežkou chodil? Synovec? Ten je na služební cestě, slíbil, že přijde zítra. Nebo Alena?
Ale za sestrou stála mladá neznámá žena. Udělala pár kroků k muži a zeptala se:
„Nepoznáváte mě? Jsem Tereza, kdysi jsem bydlela nedaleko od vás.“
Gustáv se zahleděl do její tváře, ale vůbec nevěděl, kdo je.
„Nepamatujete si mě…“ pokračovala Tereza. „Ale měli byste. Naše rodina byla chudá a vy jste nám často pomáhali. Někdy jsme neměli ani na chleba…“
Gustávovi proběhla před očima minulost. Znovu se podíval na neznámou – a málem se plácl do čela. Jak to mohl zapomenout! To je přece ta nejmladší holčička z početné rodiny, co bydlela naproti. Tehdy jejich neštěstí otřáslo celou vesnicí – otec-zedník zemřel a zůstala jen matka sama se šesti dětmi. Od té doby se bída držela jejich pat. A časy tehdy byly, no, jaksi nelehký.
Gustáv, naštěstí, vydělával slušně, takže s Anežkou dětem nosili sušenky, bonbóny, knížky, hračky. Pravda, kolikrát pomohli i matce, Lence, která dřela na dvou zaměstnáních za pár korun, aby děti měly co na sebe v zimě. Nebylo možné se dívat, jak běhají v roztrhaných teniskách a tenkých bundačkách…
„Gustáve, jen se nelekejte,“ přerušila jeho vzpomínky Tereza. „Alena mi o vašem neštěstí řekla. A já už jsem zaplatila Anežce operaci. Bude žít. Všechno bude dobrý, uvidíte.“
„Terezko, Terezko,“ lapal po dechu muž, který nevěřil vlastním uším. „Dítě, kde jsi vzala tolik peněz? To je přece nemožná částka…“
„O nic se nebojte,“ stiskla mu ruku mladá žena. „Už roky žiju ve Švýcarsku, manžel tam podniká… Do Česka jezdíme jen párkrát do roka – navštívit rodinu. Žijeme v dostatku, takže vás můžeme podpořit.“
Bůh Gustávovy modlitby vyslyšel. Další ráno Anežku operovali. Úspěšně. Lékař slíbil, že se jeho žena uzdraví. Za pár týdnů půjdou domů. A tam, utíral si muž slzy, bude zase vonět pohoda a štěstí.
Celou tu dobu byla Tereza po jeho boku: uklidňovala ho, podporovala, běhala pro léky, nosila Gustávovi domácí jídlo.
Jednoho dne, když se Anežce ulevilo, se muž s Terezou ohřívali čajem v nemocniční kavárně.
„Holčičko, jak ti mám poděkovat za mou Anežku. Bez ní by pro mě svět neměl cenu,“ řekl Gustáv se slzami v očích. „Ale řekni mi, jak tě napadlo pomoct úplně cizím lidem?“
„Vy pro mě nejste cizí,“ povzdechla Tereza. „Celé dětství jste byli pro moji rodinu jako dobří čarodějové. A hlavně pro mě. Vaše dárky si pamTereza se usmála a tiše dodala: “A teď je řada na mně, abych vám vrátila všechno to dobro, které jste nám kdy dal.”