Eva a Jakub se chystali na svatbu. Slavnost byla v plném proudu, když moderátor oznámil, že nastal čas darovat dary. Jako první popřáli novomanželům rodiče nevěsty. Pak k nim přišla Jakubova matka, Jarmila. V rukou držela velkou krabici převázanou světle modrou mašlí.
“To je teda překvapení! Co asi může být uvnitř?” špitla Eva Jakubovi vzrušeně.
“Nemám tušení. Mámi to držela v tajnosti,” odpověděl rozpačitě ženich.
Rozhodli se, že dárky rozbalí až druhý den, až svatební shon trochu ustane. Eva navrhla začít právě s krabicí od tchyně. Když rozvázali mašli a sundali víko, nahlédli dovnitř… a zůstali v šoku.
Už delší dobu si Eva všímala jedné Jakubovy zvláštnosti: nikdy si bez dovolení nevzal ani tu nejmenší maličkost.
“Můžu si dát poslední bonbón?” nesměle se ptal, když v míse zůstala jediná karamelka.
“Samozřejmě!” divila se Eva. “Nemusíš se vůbec ptát.”
“Jsem na to zvyklý,” ušklíbl se Jakub a rychle rozbalil bonbón.
Až po pár měsících Eva pochopila, odkud tahle ostýchavost pramenila.
Jednou je Jakub pozval na večeři k rodičům – Jarmile a Karlovi. Zpočátku se tchyně zdála milá, ale první dojem rychle zmizel, když je pozvala ke stolu.
Před hosty postavila dva talíře, na které laskavě nandala dvě lžíce brambor a jednu malou karbanátku. Jakub rychle dojedl a potichu poprosil o přidání.
“To se můžeš cpát do nekonečna! Sníš jídlo za čtyři! To tě neuživím!” rozčilila se Jarmila, až se Eva zarazila.
Když si přidání vyžádal Karel, tchyně mu s radostí naložila plný talíř. Eva sotva dojedla, ohromená tím, jak tchyně zjevně nemá ráda vlastního syna.
Při přípravách na svatbu se Jarmila ukázala ještě jasněji. Nelíbilo se jí úplně všechno: prstýnky, restaurace, jídelní lístek.
“Proč tak drahé? Vždyť se dalo najít levněji!” kárala je bez skrupulí.
Eva nakonec vybuchla.
“Nechte nás, ať si to zařídíme sami! Jsou to naše peníze a naše rozhodnutí!”
Uražená Jarmila přestala volat a dokonce pohrozila, že na svatbu nepřijde.
Dva dny před obřadem přijel Karel za mladými sám.
“Synu, pomoz mi s dárkem,” požádal a odvedl Jakuba k autu.
Ukázalo se, že otec koupil mladým pračku – aby nezáviseli na náladách jeho ženy. Přiznal, že se s Jarmilou pohádali, protože jí i svatební dar pro vlastního syna připadal příliš drahý.
Na svatbě se Jarmila objevila – v honosných šatech, přijela taxíkem. Chovala se slušně, předala velkou modrou krabici a pak se ztratila mezi hosty.
Druhý den ráno Eva s Jakubem netrpělivě rozbalili krabici. Očekávání vystřídalo zklamání.
“Ručníky?” nevěřícně zamumlala Eva, když vytáhla první.
“A ponožky,” dodal Jakub těžce, zvedaje dvě páry froté ponožek. “Táta měl pravdu… Máma dala první věc, která jí přišla pod ruku. Je těžké uvěřit, že je tak lakomá. Radši bych byl, kdyby přišla bez dárku.”
Ale příběh neskončil. O pár dní později Jarmila synovi zavolala, aby… zjistila, kdo a co jim na svatbu daroval.
“Tak povídej! Co dala tvá tchyně? A strýc Vláďa? A co kamarádky Evy?” vyptávala se.
Jakub nechtěl probírat cizí dary, a tak krátce odpověděl:
“Mámo, to není tvůj business. S Evou jsme spokojení.”
Pak zavěsil, poprvé v životě bez výčitek.
Život nás učí jedinému: dobrota se neměří cenou dárku. Ale úcta, stejně jako láska, se projevuje v maličkostech. A těch Jarmile, bohužel, už nezbylo.