Eliška a Jakub se chystali vzít. Jejich svatba byla v plném proudu, když moderátor oznámil: přišel čas na dárky. Jako první blahopřáli rodiče nevěsty. Následně k nim přistoupila Jakubova matka, Božena Karlovna. V rukou držela velkou krabici převázanou světlemodrou mašlí.
„No to mi řekni! Co asi může být uvnitř?“ zašeptala Jakubovi rozrušená Eliška.
„Vůbec netuším. Máma to držela v tajnosti,“ odpověděl zmateně ženich.
Rozhodli se, že dárky rozbalí až druhý den, když svatební shon trochu ustane. Eliška navrhla začít právě s krabicí od tchyně. Když rozvázali stuhu a sejmuli víko, nahlédli dovnitř… a zůstali němí údivem.
Eliška si už dávno všimla, že Jakub měl jednu zvláštní vlastnost – nikdy si bez dovolení nevezme ani sebemenší maličkost.
„Můžu si dát poslední bonbón?“ nesměle se zeptal, když hleděl na mísu s osamělým karamelovým kouskem.
„Samozřejmě!“ odpověděla překvapeně Eliška. „Nemusíš se ani ptát.“
„Jsem tak zvyklý,“ ušklíbl se Jakub a rychle rozbalil cukrovinku.
Až po pár měsících Eliška pochopila, odkud se u jejího budoucího muže vzala tato ostýchavost.
Jednou ji Jakub pozval, aby se seznámila s jeho rodiči – Boženou Karlovnou a Václavem Janovičem. Zpočátku se tchyně zdála přátelská. Ale první dojem rychle zmizel, když je Božena Karlovna pozvala ke stolu.
Před hosty postavila dva talíře, na které laskavá hospodyně naložila dvě lžíce brambor a maličký karbanátek. Jakub rychle talíř vyprázdnil a tiše poprosil o přídavek.
„Kolik toho můžeš sníst! Žereš za čtyři! Tě nezasytíš!“ rozhořčeně vykřikla Božena Karlovna, čímž Elišku hluboce zarmoutila.
Když přídavek poprosil Václav Janovič, Božena Karlovna mu ochotně nandala plný talíř. Eliška stěží dojedla večeři, ohromená zjevnou nechutí tchyně k vlastnímu synovi.
Později, při přípravách na svatbu, se Božena Karlovna projevila ještě výrazněji. Nelíbilo se jí doslova všechno: prsteny, restaurace, menu.
„Proč takové výdaje?! Šlo to zařídit levněji!“ prohlásila s neskrývanou výčitkou.
Jako první to nevydržela Eliška.
„Nechte to na nás!“ vzplála hněvem. „Jsou to naše peníze a naše rozhodnutí!“
Uražená Božena Karlovna přestala volat a dokonce pohrozila, že na svatbu nepřijde.
Dva dny před obřadem za mladými přijel sám Václav Janovič.
„Synu, pomoz mi s dárkem,“ požádal a odvedl Jakuba k autu.
Ukázalo se, že otec sám koupil mladým pračku – aby nezávisel na své rozmarné ženě. Přiznal, že se s Boženou Karlovnou pohádali: ona dokonce považovala za příliš drahý i dar pro vlastního syna.
V den svatby Božena Karlovna přece jen dorazila – v honosných šatech, taxičkou. Chovala se slušně, předala velkou krabici s modrou mašlí a pak se rozpustila ve veselí.
Následující ráno Eliška s Jakubem netrpělivě rozbalili krabici. Očekávání vystřídalo zklamání.
„Ručníky?“ nevěřícně zamumlala Eliška, vytahujíc první z nich.
„A ponožky,“ dodal Jakub s těžkým povzdechem, zvedaje dvě páry froté ponožek. „Táta měl pravdu… Máma dala první věc, která jí přišla pod ruku. Ani se mi nechce věřit, že je tak lakomá. Radši by přišla s prázdnýma rukama.“
Ale tím příběh nekončil. Za pár dní Božena Karlovna synovi zavolala, aby… zjistila, kdo a co jim na svatbu dal.
„No tak, povídej! Co dala tvoje tchyně? A strýc Mirek? A co přinesly Eliščiny kamarádky?“ vyptávala se.
Nechtějíce probírat cizí dary, Jakub stroze odpověděl:
„Mami, to není tvoje věc. S Eliškou jsme spokojeni sami.“
A zavěsil, poprvé v životě bez jediné výčitky.
Život nás učí jedinému: dobrota se neměří cenou daru. Ale úcta, stejně jako láska, se projevuje v maličkostech. A těch – u Boženy Karlovny, bohužel, nezbylo.