Svatba nebude
Lada vešla do pokoje a zůstala stát ve dveřích jako opařená. Před ní stála v bílých krajkách její kamarádka Radka a vypadala naprosto úchvatně. Šaty jí seděly, jako by je šila samotná pražská Bába Lota, a v očích jí zářilo tiché, jemné štěstí. Lada trochu neomaleně vypálila:
Proboha, ty doslova svítíš! povyskočila nadšeně a nemohla z ní spustit oči. Mám z tebe obrovskou radost! Konečně stará kapitola uzavřena, srdce otevřeno novým láskám, Nikita je minulostí! Jsi frajerka!
Radka se téměř neznatelně zamračila a úsměv jí spadl hned jako štrůdl z parapetu. Rychle se dala do rozepínání knoflíčků na boku, dívaje se raději stranou.
To radši sundám, zamumlala, prsty zběhle klouzaly po zapínání. Za dva týdny je obřad, a kdyby se šatům něco stalo, druhé už těžko seženu.
Lada si kousla do rtu. Okamžitě jí došlo, že plácla blbost. Proč zrovna teď vytahovala Nikitu? Vždyť Radka má novýho člověka, stará láska patří do koše i s prošlými jogurty! Zvlášť po všem, co s ním zažila!
Radka kdysi opravdu věřila, že Nikita je ten pravý. Svět viděla růžově, v Brně jí každá kašna hrála svatební pochod. Postupně však začalo jít všechno do kytek. Nejprve se Nikita vzdálil, pak ji tu a tam zkritizoval, její kámošky prý jsou povrchní, její sny směšné a ona by měla vzít místo v bance a nepokoušet osud. Nakonec ji ukecal, ať zahodí dobře rozjetý projekt, odmítla zahraniční stáž, a pak ze dne na den ustřihla i celý obor.
Radčina rodina koukala, co se to s jejich holkou děje. Marně se snažili si s ní promluvit Nikita jí namluvil, že jim jde jen o to, aby jí vzali štěstí. Jedna scéna střídala druhou, a než se nadála, s rodiči už téměř nemluvila.
Pak se však Nikita vypařil jako mléko do kafe. Beze slov, bez dopisu, jen prázdné místo u stolu a v srdci díra jak ze švejkovy šunky. A taky dítě, které Radka přes všechny trable přesto chtěla.
A teď se Lada dívá, jak její kámoška v panice hází šaty na postel a cítí, jak se jí v hrudi rozlévá vina. Fakt jí chtěla popřát štěstí, ne připomínat staré rány.
Radčin syn Nikita ano, pořád ten Nikita, protože v té době byla Radka sentimentální jak první sníh měl právě čtyři roky a dětskou zvědavostí zásoboval celé Bystrc. Proč je nebe modré? Kam jdou mraky? A proč babička říká, že veverka nepatří do mikrovlnky? Učitelky v mateřské školce si ho oblíbily básničku se naučil hned, parketovou myšku tančil s elegancí Kaspara Zachara.
Většinu času trávil u babičky a dědy. Prarodiče se v něm našli: sami ho zapsali do angličtiny, do plavání i na pohybovku. Radka syna vídala několikrát týdně, ale déle než na hodinu s ním nevydržela.
Důvod? Nebolestivý, ale jasně čitelný. Malý Nikita byl jako okopírovaný otec: kudrny, oči, úsměv, vše jak přes kopírák. Při pohledu na synka Radka vždy trochu zatlačila slzu jakoby ji vrátili do dob, kdy ještě snila o rodinném štěstí. Nikitu milovala vším, co jí zbylo z nervů, ale přitom cosi v ní píchalo a nedalo dýchat. Po návštěvě u syna se musela jít zpamatovat s kofolou do kuchyně.
Jednou večer Radka šla pro Nikitu k rodičům. Kluk seděl na koberci a skládal puzzle. Hřebínek měl svraštělý řešil, jak to udělat, aby střecha na domek seděla. Jakmile spatřil maminku, rozběhl se objímat.
Mamí, koukej! ukazoval Tohle bude dům, tu strom a támhle, támhle přijde pes!
Radka si k němu přisedla, tvářila se spokojeně.
Je to krásné, řekla a pohladila ho po vlasech.
Malý vyměnil zamyšlený pohled za zvídavý:
Mami, kde je můj táta? Kluci ve školce mají tátu a já ne
Radka na chvíli ztuhla, ale snažila se neměnit tón:
Nevím, zlatíčko. Táta je teď daleko. Myslí na tebe, fakt.
A proč mi nezavolá? Chtěl bych mu říct, že si už umím zavázat boty!
Je moc zaneprázdněný, zamumlala Radka, slzy na krajíčku.
Kluk se na chvíli zamyslel, pak kývl a vrátil se k puzzle.
Dobře. Až to složím, třeba to uvidí, že jsem šikulka!
Radka seděla, hladila ho po vláskách, inhalovala dětský šampon a tiše štkala. Na slova už neměla sílu ani energii. Chtěla být silná, ale nešlo to.
I tak Radka stále snila o Nikitovi seniorovi. V duchu ho omlouvala: třeba měl nehodu, spadl do Vltavy, odnesl ho cirkus? No, člověka to drží nad vodou. Rodiče ji decentně směřovali k realitě, kamarádi byli upřímní jak smažený sýr na nádraží: Zmizel. Radši se s tím smiř. Ale Radka zarputile bojovala za své pravdy, hádala se, a když už všechno vyeskalovalo, dusila slzy v polštáři. Doba byla zkrátka na slzavá údolí.
Upřímně řečeno, rozhodně neládovala v koutě. Na sociálních sítích lustrovala, kde by se Nikita mohl vynořit, obvolávala všechny bary od Brna po Olomouc, dokonce občas napsala dramatickou výzvu na Facebook. Ale smůla, Nikita se nerozsvítil ani jako kontrolka oleje. Jen se odmítala smířit s tím, že odešel dobrovolně.
A pak, po pěti letech v limbu, se v Radčině životě objevil někdo, kdo opravdu dokázal, že je možné rozmrazit srdce (jak by řekla její babička). Poznali se na narozeninách společného známého. Ondřej. No, byl to spíš Pan Klid, žádný romantik z románů, ale chlap jak se patří. Upřímný, laskavý, šikovný i na hřebíky. A navíc měl dar nenutil Radku do veselých historek, když měla den na draka. Uměl být ticho, uměl opatrně zakapat košili chemoprenem, když bylo třeba. Zkrátka bezpečná náruč, do které se lze schovat i před prosincovou slotou.
Nejvíc ji stejně dostalo, jak si sedl s malým Nikitou. První setkání kluk kouká zkoumavě, Ondřej poklekne, zasměje se a zeptá, jaké má rád Večerníčky. Za dvacet minut už stavěli Bagru z Lega a kluk mu ukazuje svá největší dřevěná zvířátka. Lada tleská a Radka poprvé po letech v koutku duše věří, že by opravdu mohl přijít nový začátek.
Ondřej se stal na pár měsíců inventářem bytového jádra rodičů Nikitu bral na poutě, dělal mu palačinky, četl mu Krtečka na dobrou noc. A jednou, když je Radka načapala nad výrobou papírového vláčku, s naprostou klidností oznámil: Chtěl bych být jeho opravdový táta. Pokud budeš souhlasit, adoptuji ho. Při těch slovech by i upjatou sousedku Kadubcovou z 1. patra dojala.
Lada z toho byla na měkko, pozorovala jak Radka znovu získává šmrnc a jak mizí věčný stín na čele. Až na tu drobnou nehodu, že dnes v nevhodný moment vytáhla Nikitu. Hlavně aby to Radce nepřeklopilo náladu na černou.
Radka ale překvapila. Se smíchem složila šaty zpátky do obalu:
Konečně jsem dospěla, utrousila s ironickým pousmáním. Vím, že s city k Nikitovi jsem měla dávno zúčtovat. Občas mě mrzí, že jsem syna pojmenovala stejně, bylo mi to jasný už druhý den po porodu Fakt, byla jsem natvrdlá. Jak jste mě, holky, vůbec přežily?
Lada jí stiskla ruku:
A budeš si teď brát Nikitu domů od rodičů?
Asi jo, zvážněla Radka. Ondřej na tom trvá. Dokonce navrhuje, že bychom klukovi změnili jméno. Prý by to byl nový začátek pro nás oba. A když nastane adopce, bude muset i matrika.
Radka koukla z okna, pozorovala, jak po skle tečou dešťové kapky:
Měla jsem strach, že mi syn bude zbytečně připomínat minulost. Ale vlastně je to naopak. On je můj kluk, má mít normální domov mámu a tátu pod jednou střechou. Prarodiče jsou fajn, ale tátu nenahradí. Ondřej to chápe a Nikitu má opravdu rád!
Skvělý nápad! rozveselila se Lada. Možná se ho rovnou zeptej, ať si kluk vybere svoje nové jméno! Tak si brzo zvykne.
Uvidím, mám na to čas. Ještě není rozhodnuto, Radka zalhala.
Pravda byla, že city k Nikitovi staršímu nezmizely. Jenže věděla, že minulost jí štěstí nenosí. Rodiče jí už omezuji kontakt se synem, protože pořád brečí a děsí ho. Kámoši ji mají plné zuby. Musí uzavřít staré rány a dívat se dopředu.
Na svatbu třeba
Jenže to není tak lehké, jak si kdokoliv myslí!
Ondřej byl, co si budeme, hodnej, ale srdce neporučíš. Využívala jeho city pro svoji vlastní pohodu. Kdyby se Nikita vrátil? Obětovala by všechno jen za jeho úsměv
***************************
Svatba nebude! zařekla Radka, skoro až tančila po pokoji. Oči jí žhnuly.
Ondřej nevěřil svým uším, jestli mu právě někdo udělal žert z Pošty pro tebe. Do svatby zbýval týden, menu nachystané, oznámení roznesené, sklad na zákusky objednaný. A teď to Radka spráskne?
Co prosím? vypískl. Radko, co se děje? Tos vážně myslíš?
Radka už přešla do akční fáze: balila věci do kufru s úsměvem trochy šibalským, trochu ledabylým.
Nikita se vrátil! vyhrkla, aniž by se mu podívala do očí, a v jejích slovech bylo tolik štěstí, až Ondřejovi spadlo srdce do ponožek. Včera přijel, všechno jsme si vyříkali Nevěřila jsem, že se to ještě někdy stane!
Obrátila se a z jejího pohledu mizela všechna nerozhodnost vypadala, že už má dávno jasno.
Děkuju ti za všechny ty měsíce, co jsi tu byl, pokračovala o něco tišeji. Bylo to s tebou všechno moc hezké, jsi báječný člověk. Ale nikdy jsem tě úplně nemilovala. Teď mám šanci na opravdové štěstí a nechci o ni přijít.
Ondřej měl pocit, že mu uvnitř něco zamrzlo. Zase Nikita. Věděl, že pro Radku zůstává v popředí, ale doufal, že čas a bezpečí, co jí dal, vztah posílí.
A mluvili jste vůbec spolu? zamumlal, až se mu hrdlo svíralo. Co ti tentokrát nakukal?
Nevymýšlel si výmluvy, vmetla Radka. Řekl, že konečně pochopil, jakou udělal chybu. Celou tu dobu myslel na mě.
Pokračovala v balení, on tam stál jako socha z památníku. Ona v klidu prohledávala zásuvku, jestli nezapomněla charger na mobil.
Bavili jsme se po telefonu, pokračovala, jeho rodiče ho poslali na studium do Londýna a on nemohl dát vědět. Blokli mu účty, telefon, všechno. Ale teď je zpátky. Už nikam nepojede a začne se mnou nový život.
Radce se v paměti vracel jejich osudový telefon. Nikita zněl napjatě, trochu smutně:
Radko já vím, je to děs, ale rodiče mě prostě donutili. Buď studium, nebo mě odeberou z rodiny. Neměl jsem ani vlastní mobil!
Proč jsi ani jednou nezavolal? zadrhla hlas.
Co bych ti řekl? Že jsem srab, co poslouchá rodiče?
Poslouchala, jak se mu z hlasu dere lítost i stesk. Najednou měla pocit, že ho opět slyší ráda, že tuhle chvíli čekala celé roky.
Už bude všechno jinak, ujišťoval ji Nikita. Skončil jsem se školou, vrátil se a zůstanu.
Radka zase mlčela, přeletěla pohledem pokoj a jen koutkem oka zahlédla, jak Ondřej bledne.
Nebudeš se muset bát, řekla měkčeji, ale pevně. Všem jsem oznámila, že svatba nebude. Všechno jsem vysvětlila. Když tě budou litovat, to přetrpíš. Jsi silný, zvládneš to.
Zvedla kufr a trochu se s ním zapotila. Ještě než vykročila, obrátila se:
A prosím, nevolej, nepiš, neházej mi hlasovky. Je to definitivní. Moje rozhodnutí platí a neměním ho.
Sebrala kufr, narovnala ramena a zmizela. Ondřej se už ani nesnažil tu scénu zachránit došlo mu, že tu nikdy nebyl hlavní role. Radka viděla novou budoucnost a letěla za NÍ.
Ale realita nebyla tak romantická, jak si malovala. Nikita měl v plánu něco zcela jiného.
Vyrazil s kufrem ven a snil. Nikita ji pozval na vážný rozhovor, ne na zásnuby. Chtěl ale jen uzavřít poslední kapitolu a pustit se jinam bez Radky. Navíc, už měl dávno jinou.
A Radka, zabraná do svých snů, si toho nevšimla. Ta chvíle, na kterou tolik čekala, přišla a zmizela jako mlíko na plotně.
Byt našla podle navigace, zazvonila, srdce jí bušilo až u sleziny.
Nikita otevřel. Ve dveřích stála Radka s kufry, na tváři výrazně nadšená.
Rozhodla jsem se, oznámila vítězně. Jsme zase spolu.
Ale Nikita udělal krok zpět.
Radko není ti něco? Asi jsi neslyšela všechno správně. Jsem ženatý. Dva roky. S Katkou jsme šťastní.
Zůstala stát. Oči jako z topinamburu, hlas se jí zadrhnul:
Cože? Ale tys mi volal že je všechno jinak!
Volal jsem ti, abychom uzavřeli starou kapitolu. Chtěl jsem, aby sis mohla taky žít svůj život. Ale tys to pochopila jinak.
Radka vycouvala, ruce se jí třásly.
Lhal jsi! Já kvůli tobě zahodila úplně všechno!
Nikita už na to neměl nervy. Nehodlal řešit scény, sousedy ani historky u vjezdu do vchodu.
Chladně řekl:
Nikdy jsem ti nic neslíbil. Jsi dospělá, mohla sis rozhodnout.
Radka popadla kufr a ve vzteku s ním praštila o dlažbu. Věci se vysypaly, ona spustila lament. Nikita jí nakonec otevřel vchod, rozloučil se a zavřel za ní.
Sousedi vykukovali, jedna babka už chtěla volat městskou, takže Radka po hodině tentokrát opravdu odešla. U dveří se ale ještě naposled obrátila:
Vrátím se! Ještě mě budeš prosit!
Nikita si promnul čelo. Musí pryč, rychle změnit adresu. Nebo alespoň vyměnit zámky. Pustil se do online nabídky realit.
*********************
Radka bloudila městem, tváře mokré slzami. Realita byla tvrdá jak nepropečená veka: Nikita ji nestiskl, neobejmul, ale odmítl.
Nohy ji přivedly k Ondrovu domu. Otřela si slzy, pokusila se narovnat a zazvonila. Ondřej dlouho neotevíral. Když se objevil, tvář bez výrazu.
Ondro, prosím začala plačtivě. Já vím, že jsem byla pitomá a ublížila ti. Ale chci to napravit.
Odmlčela se věděla, že musí být přesvědčivá.
Už nikdy nezmíním Nikitu, přísahám! Zjistila jsem, že jen při tobě jsem opravdu šťastná. Dej nám ještě šanci!
Ondřej mlčel, pak zavrtěl hlavou a natáhl ruku ke dveřím.
Radko, rozhodla ses už. Dneska jsi stála v mém obýváku s kufrem a v očích jsi měla jen jeho.
Byla to chyba! vyhrkla. Byla jsem v šoku, v emocích, bála jsem se riskovat
Už nevěřím, že to myslíš vážně. Promiň.
Zavřel dveře, tiše, ale najisto. Radce po tvářích stékaly největší slzy v jejím životě.
Zůstala sedět u dveří, bez Nikity, bez Ondřeje, s jedním opuštěným kufrem. Po chvíli jí došlo, že tohle je její vlastní nová etapa a že si ji bude muset napsat úplně sama.
