Svatba se nekonala. Ženich k nevěstě nedorazil.
Kolik dívek od malička sní o bílých šatech, květinovém věnečku, o mrazení v zádech při slovech „prohlašuji vás za muže a ženu“… Eliška byla jednou z nich. Vyrůstala jako tichá, skromná dívka, snivá a citlivá. Často zavírala oči, když v televizi ukazovali svatební obřady, a představovala si, jak jednou půjde v náručí milovaného — za zvuků hudby, pod obdivnými pohledy, s chvějícím se srdcem.
Svého Jakuba potkala ještě na vysoké. Studovali práva, ale v různých skupinách. Byl vysoký, světlovlasý, s pevnou postavou a hravýma očima. Ona — půvabná, štíhlá, s ušlechtilým držením těla a jemným úsměvem. Celá fakulta říkala, že jsou pro sebe jako stvoření. Jakub od ní neuhnul ani na krok. Doprovázel ji domů, nosil kávu do školy v chladných ránách, kreslil srdíčka do jejích sešitů. Jejich vztah byl jako z románu — čistý, něžný, upřímný.
Uběhl rok — a požádal ji o ruku. U státnic už jejich rodiče byli dobří přátelé, jezdili spolu na chatu, trávili společný čas. Rozhodli se, že svatbu uspořádají hned po promoci. Všechno vypadalo dokonale. Eliška s kamarádkami týdny vybírala šaty, prohlížela katalogy, obíhala butiky. A pak jednou uviděla ve snu přesně to, po čem toužila — jemnou krajku, smetanový hedváb, lehký vlečku. Probudila se s myšlenkou: „Takové musím mít.“
Vyrazila do nejbližšího butiku s přítelkyněmi. Prodavačka Tereza, když vyslechla její popis, se najednou usmála a řekla:
„Před pár dny nám vrátili šaty, úplně jaké popisujete. Chcete je vidět?“
Eliška se do nich zamilovala na první pohled, aniž by je zkoušela. Byly jako utkané z jejích snů. Jen kamarádka jí pak pošeptala: „Tereza říkala, že svatba té nevěsty se nakonec neuskutečnila… Neměly bychom je radši odmítnout?“ Ale Eliška nechtěla nic slyšet. Osud, to je osud. Šaty zabalili a ona s rozechvěním čekala na velký den.
Den před svatbou se ubytovala v hotelu — být chvíli sama, popřemýšlet. Znovu si oblékla šaty, zatočila se před zrcadlem. A najednou se jí zdálo, že v odrazu má na hlavě černou stuhu. Zavlnil se jí mráz v zádech, ale odhodila tu myšlenku — jen nervozita, řekla si.
Ráno šlo všechno jako po másle: líčení, účes, šaty… Eliška vypadala jako z titulní stránky. Rodiče, když vešli, zůstali stát v úžasu. Už jen čekat na Jakuba. Uběhla hodina. Pak dalších třicet minut. Eliška se přestala usmívat. Z okna zahlédla policejní auto. V hrudi jí něco prasklo. Vyšla do chodby, sotva se držela na nohou.
„Promiňte… vy jste Eliška?“ zeptal se mladý strážmistr. „Váš snoubenec… Jakub… zemřel. Nehoda. Opilý řidič vjel do protisměru. Na místě.“
Eliška neplakala. Jen ztuhla. Pak si sedla na zem a zakryla si obličej dlaněmi.
Uběhly tři dny. Stála na hřbitově, v těch samých šatech, ale teď s černou stuhou ve vlasech. V ruce držela jejich společnou fotku. Položila ji do rakve, sklonila se, políbila Jakubovu studenou čelo a zašeptala:
„Promiň… kdybych věděla, nenechala bych tě jít…“
Od té doby ji nikdo neviděl usmívat se. Byla jako vyhaslá. Žila jen ze setrvačnosti. Rodiče říkali, že je to deprese. Lékaři — adaptační porucha. Ale matka věděla: její dcera pomalu odchází.
Přesně za rok, v den, kdy měli slavit výročí svatby, Eliščino srdce přestalo bít. Lékaři napsali: „zástava srdce ve spánku“. A v rukou měla tu svatební fotografii.
Láska byla skutečná. Až příliš skutečná na to, aby ji přežila.
Věříte, že láska dokáže být tak silná, že bez ní nelze žít?…