Zdeňka vydávala svou dceru za muže. Hostů nebylo mnoho, něco kolem pětatřiceti, téměř všichni byli příbuzní a přátelé ženicha.
Dcera Alena byla krásná, jako všechny nevěsty. Pro Zdeňku bylo její brzké vdávání v devatenácti letech překvapením. Přesto doufala, jako všechny matky hodných a poslušných dívek, že Alena nejprve dokončí univerzitu, a teprve potom… Ale stalo se, co se stát mělo. Dcera byla na druhém ročníku, ženich Jirka na posledním. Rozhodli se vzít, a hotovo. Jirka považoval život bez oddacího listu za neseriózní – jeho dívka si zasloužila stát se manželkou hned a navždy!
Bývalý manžel Zdeňky, Alenin otec, na svatbu nepřišel, i když byl pozvaný. Alespoň jí však poslal nějakou částku, za což mu Zdeňka v duchu poděkovala. Už pět let byl mimo rodinu, o kontakt s dcerou nijak zvlášť neusiloval, spokojil se s alimenty posílanými přes účetní.
Svatba byla v plném proudu. Všechno probíhalo skvěle, moderátor věděl, co dělá. Zdeňku však znepokojoval jeden z hostů, zdálo se, že to byl nějaký vzdálený příbuzný ženicha. Nevzal z ní oči. Ať stála kdekoliv v sále, cítila jeho pohled. Ten pohled ji doslova „vrtal“. Dokonce se rozzlobila – jak si ten mladík dovoluje na ni tak upřeně hledět?
Zazněla hudba k valčíku, tanci, který už na moderních mladých oslavách nevídáme, a málokdo ho umí. Zdeňka milovala valčík, a tak s radostí vyšla na parket s tím samým mladíkem, na kterého se ještě před chvílí zlobila. Tančil božsky. Byli nejkrásnějším párem uprostřed kruhu. Zdeňka vypadala skvěle i tak, ale dnes se zdála být spíš sestrou než matkou nevěsty. Krásné smaragdové šaty jí splývaly po štíhlé postavě, ležérně módní účes a jiskra v očích ji činily neodolatelnou.
„Kde ses tak naučil tančit?“ zeptala se ho Zdeňka, když ji po tanci doprovázel zpět ke stolu.
„Léta jsem chodil na taneční. Mám vycvičené oko – hned jsem poznal, že tu nikdo netančí lépe než vy,“ odpověděl s úsměvem.
Všechny další tance, jak se později dozvěděla, se jmenoval Vojtěch, strávil jen s ní. Držel se poblíž, aby nezmeškal příležitost ji pozvat znovu. Zdeňce se lehce zatočila hlava – trochu od šampaňského, trochu od toho zvláštního pocitu lehkosti, jako by byla znovu mladá.
„No co, že je mladší? Aspoň si zatancuju, kdy jindy budu mít příležitost?“ pomyslela si.
Po svatbě se Alena odstěhovala od matky k manželovi. Bydleli zatím v pronájmu. Zdeňce skončil týdenní dovolená, a tak se vrátila do práce. Byla velmi překvapená, když po skončení směny uviděla před budovou sociálního odboru, kde pracovala, Vojtěcha s kyticí.
„Co tu děláš? A ještě s květinami? Zítra mě kolegové vyšťourají – budou se ptát, v jaké třídě můj nápadník chodí!“ rozčilila se.
„Už pracuji, vysokou mám za sebou. Končím o hodinu dřív, a tak mě popadla touha tě znovu vidět. Kontakty jsem si vyžádal od tvé dcery. A nejsem tak mladý, jak si myslíš – je mi pětadvacet,“ odsekl uraženě.
„A mně čtyřicet, cítíš ten rozdíl? Upozorňuji tě, nepřiplížej se za mnou! Neplýtvej časem! Podívej se kolem, tolik mladých a hezkých dívek!“ Zdeňka se rozhodně vydala k autobusové zastávce.
„Čtyřicet? To není možné! Ale i kdyby, co na tom? Budu tě milovat v každém věku, a nikdo mi v tom nezabrání, ani ty! Teď už věřím na lásku na první pohled – od chvíle, kdy jsem tě viděl na svatbě, jsem ztracený,“ halekal za ní Vojtěch, který ji honem doháněl.
Od té doby ji Vojtěch vyzvedával každý den. Jezdil s ní autobusem až k jejímu domu, pak se vracel zpátky. Nic po ní nechtěl, byl nesmírně galantní a pozorný.
Přiznejme si to – Zdeňku jeho péče lichotila. Zároveň si ale uvědomovala rozdíl v jejich věku. Nechtěla mu kazit život, měl si najít mladou dívku.
Ať se ho snažila odradit, jak chtěla, jejich vztah se nějak začal ubírat kupředu, a Vojtěch v něm ukázal, že je citlivý, čestný a zodpovědný. Když Zdeňka onemocněla zápalem plic, staral se o ni. Vlastně ji zachránil. Tehdy pochopila, že to myslí vážně – opravdu ji miluje.
Takový nápor citů nevydržela a vzdala se. A která žena by odolala?
Vojtěch ji požádal o ruku. Dcera se zetěm ji přemlouvali, aby jeho nabídku přijala. Zdeňka stále odmítala. Byla přesvědčená, že ji dřív nebo později opustí.
Možná by pochybovala dál, kdyby neotěhotněla. Chtěla těhotenství ukončit. Jaké dítě? Už brzy měla čekat vnoučata! Vojtěch ji nejspíš opustí, a ona bude muset dítě vychovávat sama.
Ale Vojtěch všechny její plány překazil. On i jeho rodiče ji přesvědčili, že i kdyby se rozvedli, pomohou dítě vychovat.
Vojtěch a Zdeňka se vzali. Oslavu měli skromnou, jen v úzkém kruhu nejbližších, protože postava nevěsty už byla více než zřetelná.
Dnes je jejich synu Jakubovi dvacet let.
Zdeňka s Vojtěchem jsou stále spolu. Mají spoustu společných zájmů. Rozumějí si bez slov, někdy stačí jen pohled. Jsou šťastní.
Jen jedno „ale“ zbývá. Teď je Zdeňce šedesát, Vojtěchovi jen pětačtyřicet. Stále ji trápí myšlenka, že mu zničila život.
On se však cítí šťastný.