Dneska jsem si zapsal do deníku, co se u nás doma děje. Bylo to jako v nějaké absurdní komedii, jen bez šťastného konce.
V červenci jsem jako obvykle odjel s dětmi na chatu k rodičům. Manželka neměla dovolenou, tak zůstala doma a hlídala, jak se říká, pevnost. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem se nevrátil… a v obýváku neobjevil nečekanou „návštěvu“. Místo ticha dívčí smích, místo pořádku prádlo visící všude možně, kosmetika rozházená po policích a cizí pantofle v předsíni. V kuchyni seděla neteř mojí ženy, šestnáctiletá Zuzana. Jako by tu byl její druhý domov. Manželka, očividně přistižená, jen bezmocně pokrčila rameny:
„Promiň, miláčku… Nechtěla jsem tě zatěžovat. Vysvětlím ti to.“
Už v tu chvíli mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Zuzka, dcera její sestry Jitky, u nás už párkrát přespala. Vždycky, když měla Jitka nějakou „přes noc důležitou schůzku“ nebo „nouzovou služební cestu“, skončila Zuzana u nás. Nám to nevadilo – rozvedená žena, mladá, má přece právo na vlastní život. Ale vždycky to byly jen jedna dvě noci. Tentokrát… Zuzka přijela hned, jak jsme odjeli na chatu, a od té doby ani nepomyslela na návrat k matce.
Představte si: dvoupokojový byt na sídlišti v Plzni, pět lidí – my s manželkou, dva hyperaktivní kluci a šestnáctiletá slečna, už ne dítě, ale ještě ne dospělá. Dětský pokoj má dvanáct metrů, naše ložnice jen o trochu víc. Přežít den dva? To ještě jde. Ale žít takhle? To je mučení pro všechny.
V koupelně visí Zuzčino prádlo – krajky, tenké ramínka, všechno na očích. Mám doma dva kluky v pubertě, kteří už začínají vnímat ženskou krásu, a opravdu nechci, aby jejich první vzrušení spojovali s prádlem sestřenice. Řekl jsem to slušně. Zuzka bez řečí všechno uklidila, dokonce se omluvila. Abych řekl pravdu, není to zlá holka – pomáhá, je slušná, přátelská. Ale to vše platí jen do chvíle, kdy víte, že je tu jen na pár dní. Tohle… bylo jasné, že jde o dlouhodobý pobyt.
„Honzo, myslíš, že do školy už odjede? Nebo začneme školní rok s ‚nájemným‘?“ zeptal jsem se manželky.
„Nevím… Jitka neodpovídá.“
Takže tohle byla odpověď. Matka prostě přenechala dceru nám, aby mohla budovat svůj nový vztah. Jak Zuzka žije, co jí, co dělá večery – Jitku to vůbec nezajímá. A my? My se máme ohýbat, aby holka necítila, že je tady navíc.
Rozhodl jsem se nevyletět hned. Ráno zavolám Jitce, v kludu, jako dospělí lidé. Ale jakmile pochopila, o čem chci mluvZavěsila a od té doby mi telefony blokuje, takže teď jen čekám, jestli se konečně ozve a převezme zodpovědnost za vlastní dítě.