Švagrová zase přijela na hotové, ale tentokrát je čekal prázdný stůl
Zase přijedou v sobotu? Přece jsme se domluvili, že tenhle víkend bude jenom pro nás dva, pojedeme na chatu, už týden mě drtí čtvrtletní uzávěrky a jsem zralá na odpočinek!
Její hlas zněl ostře v malé, kachličkami obložené kuchyni. Bára stála u dřezu, napjatě smývala pěnu z talíře a přes rameno sledovala manžela. Filip seděl u stolu, provinile civěl do hrníčku s vychladlým čajem a nervózně si pohrával s rohem lněného ubrusu.
Báro, co jsem měl dělat? vzdychl, snaže se znít smířlivě. Lucka volala, že oni s Petrem a Tondou nás dlouho neviděli. Prý se malý chce zastavit za strýčkem. Nemohl jsem přece odmítnout vlastní sestře. Navíc už se těší.
Dlouho neviděli? Filip, byli tu před čtrnácti dny. A předtím tu byli na státní svátky na tři dny. A pokaždé je to stejné. Přijedou s prázdnýma rukama, sednou si ke stolu, sní všechno, co chystám půl dne, nechají po sobě hromadu nádobí… a odjedou.
Filip se zamračil. V jeho rodině se vždy říkalo, že rodina má mít dveře otevřené kdykoliv, nehledě na plány, nebo únavu.
Tak nepočítej každý sousto v cizích ústech, zamumlal, odsouvaje hrnek. To je přece sestra. Mají teď těžší období, Petr nedostal prémie, Lucka si stěžovala. Alespoň se zastaví, popovídáme. Nakoupím, co bude třeba. A slibuji, nádobí umyju já.
Bára si jen skepticky odfrkla. Tyhle sliby už slyšela nesčetněkrát. Ano, Filip klidně zajde do obchodu ale obvykle koupí chleba, minerálku a nějaký laciný salám, což považuje za slavnostní pohoštění. Hlavní rozpočet i několikanásobná služba u plotny skončily vždy na Báře. A nádobí nakonec vždycky myla ona, zatímco Filip usnul po vydatném obědě na gauči.
Byli manželé už šest let. Byt, kde bydleli, zdědila Bára po babičce ještě před svatbou, právně tedy patřil pouze jí. Filip slušně vydělával, jenže většina jeho výplaty snědla splátka auta a podpora jeho rodičů důchodců. Bára vedla lékárnu a měla nadprůměrný plat, takže z jejích peněz se platilo jídlo, energie, spotřebiče i dovolená.
Nebyla lakomá a hosty vítala ráda. V začátcích vztahu s radostí prostírala stoly pro Filipovu rodinu, pekla koláče, dělala složité pečeně. Časem si však všimla, že návštěvy jeho sestry se proměnily v drzý rituál, kdy Lucie, sebevědomá, hlučná a přesvědčená o své výjimečnosti, brala bratrovu domácnost za bezplatnou restauraci s obsluhou.
Páteční večer začal pro Báru jako obvykle. Mechanicky tlačila těžký vozík po Albertu a odškrtávala ze seznamu. Musí vzít dobrý vepřový na řízky Lucka nesnáší kuře, jídlo pro chudý, jak říká. Lososa na chlebíčky, několik druhů sýrů, drahou zeleninu a navrch svůj oblíbený dort pro synovce Toníka.
Když na pokladně pípala kartu, s povzdechem hleděla na sumarizaci účtenky. Skoro devět tisíc korun. Peníze, které chtěla dát stranou na zimní kozačky, protože ty staré už rozpadly. Boty musí počkat do další výplaty.
Domů se sotva došourala. Dva obrovské tašky ji málem upadly ruce. Filip nikde, asi v servisu, a tak jí nezbylo než odtahat nákup do třetího patra sama.
V předsíni s úlevou shodila tašky a zouté boty. Ze ložnice tlumeně zazníval Filipův hlas zřejmě přišel dřív a s někým telefonoval. Vzala tašky a mířila na kuchyň, ale když míjela pootevřené dveře ložnice, zpomalila.
Filip telefonoval nahlas, na reproduktor. Z repráku ostře zněl Lucčin hlas.
Říkám ti, berte zájezd hned, dokud platí first minute! My už do Turecka dávno chtěli. Ultra all-inclusive, přímo u moře. Petr dostal zálohu, hned jsme to zaplatili. Stálo to majlant, skoro šedesát tisíc, ale člověk žije jen jednou!
Páni, gratuluju, zaznělo ve Filipovi uznání. Ale tys říkala, že nemáte peníze?
Z telefonu se ozval Lucčin samolibý smích.
To víš že šetříme! Dva měsíce nakupujeme jen základní potraviny, žádné restaurace, žádné dobroty. Petříkovi vařím špagety s párkem. Ale na víkendy jedeme k vám! Bárečka naválí stůl, že se z toho nedá hýbat. U ní je vždycky losos, pečeně, chlebíčky. Najíme se tam do sytosti, pak doma do středy přežíváme na jogurtech. Je to hrozně výhodné, víš? Ušetříme hromadu peněz. Řekni jí, ať koupí lososa, Toník ho miluje. Tak zítra po dvanácté, ať jsme vítaní, přijdeme vyhladovělí!
V telefonu to cvaklo a Filip něco zabručel, pak odhodil mobil na postel.
Bára stála v předsíni, prsty vystydlé od pásků tašek, ale fyzická bolest se dala srovnat s tím, co se dělo v ní. Najednou jí uvnitř rostla ledová, pálivá vlna hořkosti a roztrpčení.
Že prý nemají peníze… na dovolenou dávají šedesát tisíc. A já šetřím na kozačky, abych nakrmila tyhle vyčůrané příživníky lososem, protože oni si vylepšují rozpočet na můj úkor a na úkor mého zdraví…
Potichu se vrátila do kuchyně. Položila tašky, rozsvítila si. Prohlédla si svou milovanou, útulnou kuchyň a potraviny, na které právě utratila těžce vydělané peníze. Ve stejný okamžik něco v ní přetrhlo. Veškerá její vřelost, snaha být hodná snacha zmizela. Nastoupila chladná, přesná jistota.
Bára nezačala hysterčit. Nevřítila se do ložnice křičet na Filipa. Jednala klidně, systematicky.
Nejprve rozbalila tašky. Čerstvé maso na řízky putovalo hluboko do mrazáku. Vzácné sýry, lososa, uzeniny i delikatesy pečlivě naskládala do neprůhledných boxů na nejnižší polici lednice, schovanou mezi hrnci. Dort rozkrojila půlku schovala k delikatesám, druhou nechala na talíři pod poklopem.
Na kuchyňském stole nezůstalo vůbec nic. Krásně čisto. Prázdný dřez.
Další část večera proběhla jako obvykle. Bára připravila obyčejnou večeři uvařila pohanku, ohřála včerejší sekanou. Filip vylezl, najedl se bez poznámek k jednoduchosti jídla a zabořil se do televize. O blížící se návštěvě raději nemluvil, jako by předpokládal, že manželka má už vše nachystané.
Sobotní ráno začalo tichem. Bára se vyspala do růžova, líně protáhla, pak si dala sprchu. Filip chrněl. Jindy by byla v tuhle dobu už v kuchyni, šlehala saláty, střežila troubu. Dnes si udělala silnou voňavou kávu, ukrojila kousek sýra, v klidu posnídala a usadila se s knihou do křesla u okna.
Po poledni vstal Filip. Nakoukl do kuchyně, zamračeně se podrbal na hlavě.
Báro, proč nevaříš? Lucka s rodinou tu budou za hodinu. Nejsme bez pečící trouby?
Trouba je funkční, odpověděla Bára, aniž by zvedla oči od knihy. Já dneska odpočívám. Mám volno.
Filip zamrkal. Nějak mu smysl jejích slov nedocházel.
A hosty budeme krmit čím?
To nevím, Filipe. Klidně jim můžeš uvařit pohanku, jsou ještě dvě sekané v lednici. Kdyby to nestačilo, Žabka je přes ulici, peněženku máš v předsíni.
Filip se nejistě zasmál; myslel, že žertuje.
Přestaň se urážet kvůli návštěvě. Slibuju, že pak umyju nádobí! Kde jsou ty tašky, co jsi včera přinesla? Vždyť jsem tě viděl přijít naloženou jak vánoční stromek.
Jídlo je na týden dopředu. A rozhodně není pro ty, co šetří na mně kvůli zájezdu do Turecka, podívala se na manžela s klidem, v hlase ledovou notu. Včera jsem, mimochodem, slyšela celý tvůj rozhovor se sestrou. Od prvního do posledního slova. A víš, co ti povím? Charitativní jídelna v tomhle bytě skončila.
Filip zrudl, chtěl něco zamumlat, něco začít vysvětlovat, když tu, přesně v pravé chvíli, zazvonil domovní zvonek. Hosté přijeli na minutu.
Filip vystřelil do předsíně. Byt vmžiku zaplnily halasné hlasy, dupání a pach laciného parfému.
No konečně! Děsné zácpy v celé Praze! zahřměla Lucie. Filipku, čau! Kde máme přezůvky? Tondo, neutírej se bundou o zeď!
Do kuchyně vplula Lucka v nevkusné soupravě, vlasy svázané do culíku. Za ní vklouzl její muž Petr, vysoký, podsaditý chlap, vždy nabručený, a patnáctiletý Toník, který nesundával oči z mobilu.
Lucie zkoumavě očichala kuchyni a zamračila se.
Báro, ahoj. A tady to proč… nevoní? zadívala se překvapeně na čistý prázdný stůl, kde byla jen váza s papírovými ubrousky. Vy jste ještě nesedli? My jsme hladoví jak vlci. Schválně jsme nesnídali, abychom měli místo na tvoje řízky.
Bára zaklapla pomalu knihu, odložila ji na parapet a obrátila se k rodině.
Ahoj, Lucko. Dobrý den, Petře. My jsme neobědvali a ani neplánujeme. Oběd dnes není.
Lucka zamrkala umělými řasami. Nablízku se vrtěl Filip, vchod blokoval jako provinilý školák.
Jak to, že není oběd? Filipe, ty jsi přece říkal, že nás čekáte! Přijeli jsme, jsme hosti! Je jedna odpoledne, Toník má růstovou fázi, nesmí vynechat jídlo!
Tak pokud je tak striktní režim, mohli jste ho nakrmit doma. Anebo zastavit cestou v bistru, odvětila klidně Bára s mírným úsměvem.
Petr zabručel a ztěžka složil na židli, ruce založené na břiše.
To je fór? Jeli jsme až přes celou Prahu, abychom zírali na prázdný stůl? Báro, nedělej srandu, vytáhni chlebíčky. Mám hlad.
Ono mám hlad bodlo Bářiny uši, ale nenechala se vyvést z klidu. Opřela se o stůl a zadívala se zpříma na švagrovou.
Žádné chlebíčky nejsou, Petře. Řízky taky nebudou. Ani losos. Včera jsem totiž omylem zaslechla naprosto výživný telefonát. Díky němu jsem zjistila, že můj byt slouží jako bezplatný vývařovna, aby se ušetřilo na zájezdy k moři.
Lucie se nadechla, rudla už i za ušima. Sjela Filipa zkázonosným pohledem.
Filipe! Tys měl puštěnou konverzaci nahlas?! ječela hned.
Lucko, nevěděl jsem, že stojí v předsíni… myslel jsem, že je v kuchyni…
No to sis teda pěkně myslel! Lucka se otočila k Báře, rozhodnutá jít do útoku. A co jako? Ano, jedeme do Turecka! Ano, šetříme! Co je na tom? Jsme rodina! Musíte nás přece pohostit, když nemáte děti, peníze vám zbydou, my máme famílii, starosti! Brácha aspoň mohl pomoct sestře! Od jednoho masa byste nezchudli!
Bára se napřímila a hlas měla tvrdý a jasný.
Za prvé, Lucko, v mém bytě nikdo nikomu nic není dlužen. Tenhle byt jsi nekoupila ty ani tvůj bratr. Je to moje území. Za druhé, moje peněženka není nadace pro vaše zájezdy. Za tři měsíce jste mě stáli padesát tisíc korun. Moje peníze, moje práce. Raději je dám na sebe než na lidi, co se mi za zády smějí, jak se mi pověsili na krk.
Ty počítáš, co snědl můj syn?! Jak ti není hanba! vykřikla Lucie. Petře, slyšíš, jak nás ponižuje?
Petr vstal až praskla židle, zaťal pěsti.
Poslouchej, paní domácí, raději nemluv moc nahlas. Jsme tu kvůli bráchovi, ne tobě, zabručel výhružně.
Petře, nech toho! ozval se Filip, poprvé za celou dobu. Postavil se před Báru, chránil ji zády. Tak s Bárou doma mluvit nebudeš.
U Báry doma? Ty jsi tu jen do počtu? Neumíš si dupnout? Řekni si o jídlo, ať se tvoje manželka otáčí!
Filip se zadíval na sestru. Poprvé ji viděl bez masky “chudinky z rodiny”. Byla to drzá, sobecká ženská, které na ničem nezáleželo, jen na sobě. A najednou se styděl. Že to roky dovoloval, že kupoval laciný salám, zatímco Bára tahala tašky. Že byl slaboch.
Moje žena není servantka, Lucko, řekl nečekaně pevně a v jeho hlase zaznělo něco, co Bára u Filipa ještě nezažila. A už nebude. Má pravdu. Chodíte sem jen nažrat se zdarma. Nikdy jste se nezeptali, jak se máme, jestli něco nepotřebujeme. Ani bonboniéru jste nám na stůl nikdy nedonesli.
Tak tohle je vrchol! Lucie teatrálně vzlykla a chytla se za hlavu. Vyměnil jsi vlastní sestru za tuhle… lakomou lékárnici! Už nikdy sem nevkročím! Řeknu to mámě a uvidíš, co si o tobě pomyslí!
Říkej, komu chceš, řekla klidně Bára. Dveře jsou tamhle. Zastavte se do večerky naproti, kupte Tondovi párky. Ušetříte.
Lucie vyrazila, až málem smetla Tondu z mobilem z ruky.
Pojď, Petře! Tady nás nenávidí! Ať si svoje peníze strčí za klobouk!
S rachotem se obuli, nechali rozházenou rohožku a vyletěli na chodbu. Zabouchli dveře tak silně, až se v předsíni rozcinkaly klíče.
V bytě nastalo nevídané ticho. Bára zhluboka vydechla, cítila, jak se jí svaly konečně uvolnily. Třásly se jí ruce, ale duše lehká a čistá, jako by po letech sundala těsné boty.
Filip stál v předsíni, hlavu sklopenou. Váhavě přišel k Báře, dotkl se jí na rameni.
Báro… promiň. Byl jsem idiot. Vážně jsem neviděl, jak to vypadá z druhé strany. Myslel jsem, že je to prostě rodinné posezení Teď mi došlo, jak tě zneužívali. Jak ZNEužívali tebe.
Bára mu pohlédla do očí. Viděla v nich upřímnou lítost. Chápala, že to Filip nemá lehké, ale udělal správný krok. Dal přednost rodině.
Důležité je, že tomu konečně rozumíš, Filipe, řekla měkce, ale rozhodně. Nikdy nebudu stát proti tvé rodině. Ale chci respekt k sobě a k našemu domovu. Pokud budou chtít přijet, ráda, ale s dortem v ruce, s dobrou náladou a až se přijdou omluvit. Do té doby je hotovo.
Hotovo, kývl Filip oddaně. Nejistě se pousmál. A víš co… když dnes nikam nejedeme a nikdo nepřijde… Co kdybychom si objednali pizzu? Nebo sushi? Já zaplatím, co si budeš přát. A žádné mytí nádobí.
Bára se rozesmála. Opravdově a poprvé za několik dní.
Dejme pizzu. A pusť ten film, na který už měsíc čekáme.
Zatímco Filip nadšeně objednával přes mobil, Bára sáhla do lednice, vytáhla si tu druhou půlku dortu, ukrojila si pořádný kus, nalila si novou kávu a usedla ke krásně čistému stolu. Před nimi byl nádherný, tichý víkend, který patřil jen a jen jim.
Nezapomeňte sledovat kanál, dát like a zanechat komentář.