Švagrová přijela na hostinu, ale tentokrát ji čekal prázdný stůl

Zase přijedou v sobotu? Vždyť jsme si říkali, že tenhle víkend budeme jen spolu, zajedeme si na chalupu, už mám dost těch čtvrtletních uzávěrek!

Její hlas se rozezvučel napjatě v malé kachlíčkové kuchyni jako ozvěna nějaké podivné snové hudby. Lída stála u dřezu, prsty si mnula zbylou pěnu na talíři a pozorovala manžela přes rameno. Richard seděl u stolu, sklopil oči do vlažného čaje a nervózně žmoulal okraj ubrusu.

Lído, co jsem měl říct? povzdechl si Richard a v jeho tónu bylo cítit smířlivost i bezmoc. Jana volala, že už se s Jardou a Petříkem těší. Dlouho jsme je neviděli, malý chce k strejdovi. Nemohl jsem přece svoji sestru odmítnout. A stejně už jsou nachystaní.

Dlouho jsme je neviděli? Lída prudce otočila kohoutkem, až vodovod náhle zaskřípal jako rozbitý flašinet. Vytřela si ruce do útěrky a otočila se, s rukama zkříženýma na prsou. Richarde, byli tu před dvěma týdny. A předtím na Velikonoce na tři dny. Vždycky je to stejné. Přijedou s prázdnýma rukama, sednou ke stolu, sežerou všechno, co tu dělám půl víkendu, nechají za sebou hromadu špinavého nádobí a zmizí.

Richard zamračeně ohrnul rty. Tyhle debaty nesnášel. V jejich rodině se přeci drželo, že rodina se musí navštěvovat kdykoli, ať má člověk jakékoli plány.

Proč počítáš co kdo snědl? zamumlal, kupředu posunul hrnek. Je to moje segra… S penězi to teď nemají lehké, Jardovi snížili odměny, Jana si stěžuje, že šetří. Nechej je přijet, posedíme. Já nakoupím, všechno zařídím. A nádobí pak taky umyju, slibuju.

Lída se ušklíbla. To slýchala vždycky. Richard klidně zašel do obchodu, ale přinesl chleba, vodu a kus levného salámu a myslel si, že to stačí na hostinu. Zbytek všeho, čas i peníze, stejně utratila ona. A po mytí nádobí většinou vždycky usnul na gauči.

Byli spolu už šest let. Byt, kde bydleli, Lída zdědila po babičce ještě před svatbou, papírově patřil jen jí. Richard vydělával dobře, ale většina padla na auto a na podporu rodičů v důchodu. Lída byla vedoucí lékárnice v pražské síti lékáren, dost peněz, platila z toho jídlo, účty, elektroniku i dovolenou.

Hostila ráda, nebyla škudlil. Prvních pár let vztahu se těšila, až napeče bábovku, připraví svíčkovou. Ale pomalu si všimla, že návštěva švagrové se proměnila v drzou tradici. Jana, hlučná, sebevědomá a nevěřící na zábrany, brala bratrovu kuchyň jako samoobslužnou restauraci.

Páteční večer začal jako vždy úprkem po Tescu. Lída tlačila těžký vozík, kontrolovala seznam: pořádné vepřové na řízky Jana nesnášela kuře, prý “jídlo pro chudé”. Lososa na chlebíčky, tři druhy sýrů, zeleninu, která stála majlant, a oblíbený dort pro Petříka.

U pokladny zasvítala suma skoro tři a půl tisíce korun. Původně chtěla koupit nové zimní boty, ty staré už vypadaly jako z musea. Boty tedy budou příště.

Domů došla sotva pletouc nohama. Dva tašky táhla až do třetího patra, protože výtah jednou zmizel a už nikdy se nevrátil.

Vložila tašky do předsíně a lehce vydechla. Ze ložnice tlumeně zazníval Richardův hlas, patrně už přišel. Opatrně prošla kolem dveří, omylem zpomalila před škvírou.

Richard měl hlasitý hovor. Z mobilu zněl Jasný Janin hlas.

Ber to teď, dokud je sleva! přesvědčovala. Do toho hotelu v Chorvatsku chceme už roky. All inclusive, pláž za rohem. Jarda dostal zálohu, zaplatili jsme to hned. Bylo to drahý, skoro padesát tisíc, ale žiješ jenom jednou!

To je dost, bylo slyšet uznalé pohnutí v Richardově tónu. Ale vždyť jsi říkala, že šetříte?

Janin hlas se rozesmál, široký, spokojený smích.

Jéžiši, vždyť šetříme! Dva měsíce kupuju jenom základní věci. Žádné restaurace, žádné dobroty. Jardovi vařím jen brambory s párkem. O víkendu jsme u vás! Lída to vždycky nachystá, jako by krmila regiment. Máte rybu, máte maso, saláty. Přejíme se, a pak do středy žijeme na jogurtech. To je zlatý! Nezapomeň jí říct, že Petřík chce lososa. A tak, my jedeme zítra na oběd, ať nás čekáte hladové!

Cvaklo ukončení hovoru. Richard něco zabručel a položil mobil.

Lída stála v předsíni s mrtvými prsty od tašek. Fyzická bolest byla ale nic proti tomu z vnitřku. Ledová vlna zklamání a spalujícího hněvu ji zalila až do krku.

Před očima se jí rozplynuly barvy. Padesát tisíc na Chorvatsko, oni žijí o špagetách, ale ona Lída musí kupovat lososa místo bot, protože někdo šetří díky jejímu rozpočtu i zdraví?

Němě ustoupila zpět do kuchyně, položila tašky, rozsvítila a rozhlédla se po milované kuchyni. Prohlížela si nakoupené potraviny, do kterých právě vrazila své těžce vydělané peníze. Najednou v ní praskla poslední struna. Všechna její jemnost a ochota být “hodná snacha” zmizela. Zbyla jen chladná jistota.

Nezačala ječet, nevřítila se na Richarda. Jednala klidně.

Nejprve vybalila nákup. Čerstvé maso schovala do mrazáku, sýry, ryby a delikatesy zamkla v kontejneru ve spodní polici lednice za hrnci. Dort rozpůlila: jednu půlku schovala, druhou nechala na talíři, zakrytou.

Na stole nezůstalo nic. Jen lesklá, čistá plocha. Prázdný dřez.

Zbytek večera běžel tiše. Lída uvařila jednoduchou večeři pohanku a ohřála včerejší sekanou. Richard si ani nevšiml absence voňavých lahůdek a šel se dívat na televizi. O sobotním příjezdu rodiny už radši nemluvil.

Sobotní ráno začalo tichem. Lída se probudila pozdě, protáhla se a šla do sprchy. Richard ještě spal; obvykle by už mezitím v kuchyni pobíhala, šlehala omáčky a zahrnovala troubu koláči. Dnes v klidu uvařila silnou kávu, uřízla si skývu sýra, posnídala o samotě a usedla s knihou ke kuchyňskému oknu.

Kolem poledne se Richard objevil. Zamračeně mžoural po kuchyni a neslyšel obvyklou symfonii smažení.

Lído, nevaříš? Jana s rodinou tu bude za hodinu. Trouba je rozbitá? nakoukl do prázdného hrnce.

Není rozbitá, řekla Lída spokojeně, oči na stránce. Dneska mám volno.

Richard ztuhl. Nedocházelo mu to.

Jak volno? Co dáme hostům?

Nevím, Richarde, můžeš jim uvařit pohanku. Jsou tam zbytky sekané. Anebo skoč do Alberta, tvá peněženka je v předsíni.

Richard nervózně zasmál, jako by to byl vtip.

No tak nedělej scény, vždyť jsem slíbil, že umyju nádobí! Kde jsou ty tašky, co jsi včera přinesla?

Jídlo je koupené na týden dopředu. Není určeno k tomu, abych financovala zájezdy do Chorvatska podívala se mu do očí upřeně. Slyšela jsem včera váš rozhovor. Všechno. Charitativní jídelna už v tomhle bytě končí.

Richard zrudl. Chtěl něco říct, ale právě vtom zazvonil zvonek. Návštěva přišla přesně na minutu před obědem.

Richard rychle zmizel do předsíně. Otevřel, a do bytu se vlil hluk, dupání a vtíravá vůně laciného parfému.

No konečně! Ty pražské kolony jsou hrozný! zahřměla Jana. Richarde, kde máme pantofle? Petříku, neotírej bundu o stěnu!

Jana vplula dovnitř v grelmném teplákovém setu, vlasy v culíku, za ní její muž Jarda vysoký a těžký a patnáctiletý Petřík s očima na mobilu.

Jana zkušeně přeletěla pohledem kuchyň, potáhla nosem a zamračila se.

Čauko, Lído. Co to u vás nesmrdí? zarazila se před prázdným stolem s jedinou vázičkou s papírovými ubrousky. To jste ještě nesedli? My jsme vyloženě hladoví, schválně jsme nesnídali, čekali jsme na tvoje řízky!

Lída zaklapla knihu, položila ji na parapet a obrátila se k příbuzným.

Ahoj, Jano. Dobrý den, Jardo. Ne, nesedli jsme a sedat nebudeme. Oběd není chystaný.

Janě zamrkala nalíčená očka. Pohlédla na Richarda, který ostražitě přešlapoval mezi dveřmi jako zatoulaný kluk.

Co to znamená? Richarde, vždyť jsi říkal, že nás čekáte! Je jedna, a Petřík potřebuje pravidelné jídlo!

Jestli má Petřík režim, tak jste ho měli nakrmit doma. Nebo si zajít do kavárny, usmála se Lída klidně.

Jarda zabručel a posadil se s povadlou autoritou.

To si děláš srandu? Vlakem přes celou Prahu kvůli prázdnýmu stolu? Lído, už toho nech, dej sem saláty. Máme hlad.

Slovo “máme hlad” rozvibrovalo vzduch, ale Lída si zachovala chlad. Postavila se ke stolu a pevným pohledem pohlédla na Janu.

Saláty nejsou, Jardo. Řízky taky ne. A losos také ne. Včera jsem omylem slyšela telefon, kde jsem se dozvěděla, že můj byt je pro někoho způsob, jak ušetřit na dovolenou v Chorvatsku.

Jana se křečovitě nadechla, bledla a rudla. Střelila po Richardovi zlostný pohled.

Richarde! Tys telefonoval přede mnou nahlas?! zaječela a prozradila všechno.

Richard svěsil ramena.

Jano, nevěděl jsem, že Lída stojí na chodbě… Myslel jsem, že je v kuchyni…

Ty sis “myslel”! Jana se otočila na Lídu, rozhodla se pro útok. Tak co? Ano, jedeme do Chorvatska. Ano, šetříme. No a co? Jste rodina! Máte povinnost nás pohostit! Když nemáte děti, peníze vám zbydou, my máme výdaje! Mohl bys trochu pomoct sestře! O maso byste nepřišli! Škrtové!

Lída se narovnala, její pohled byl ledový a pevný.

Za prvé, Jano, tady nikdo nikomu nic nemusí. Tenhle byt jsi si nekupovala ani ty, ani tvůj bratr. Je můj. Za druhé, moje peníze nejsou pro vaše dovolené. Za tři měsíce mě vaše návštěvy stály skoro patnáct tisíc korun. Jsou to moje vydělané peníze. Radši si za ně koupím boty, než bych je dala lidem, co za zády vtipkují, jak mě mají omotanou kolem prstu.

Počítáš, kolik snědl můj kluk?! Jana se chytla za srdce. Hanba ti! Jardo, slyšíš, jak se k nám chová?!

Jarda vstal, sevřel pěsti.

Hele, paní domácí, pronesl výhružně. My jsme přijeli za bráchou, ne za tebou.

Jardo, dost! vložil se Richard. Postoupil před Lídu a zastal se jí poprvé. Takovým tónem s ní mluvit nebudeš.

S ní? Ty tady nemáš hlas? Jsi vůbec chlap? Řekni jí, ať na nás přichystá oběd!

Richard se na sestru podíval poprvé ji nelitoval. Najednou v ní neviděl chudou příbuznou, ale drzou, vyčůranou paní, co si dělá, co chce, bez úcty. Zastyděl se že to celé roky vydržel, že zatímco Lída vláčela tašky, on koupil kus salámu. Že neviděl, co je doopravdy důležité.

Moje žena nemusí nikomu sloužit, Jano, řekl Richard rázně a Lída poprvé uslyšela v jeho hlase pevnost. Má pravdu jezdíte jen nažrat zadarmo. Nikdy jste se nezeptali, jak se máme, nikdy jste ani čaj s bábovkou nepřinesli.

Tak já už sem nevkročím! Řeknu to mamince, uvidíš! vykřikla Jana dramaticky. Ať ví, co máš za ženu!

Klidně řekni, řekla Lída chladně. Dveře jsou tam. Zastavte se v supermarketu a kup Petříkovi párek. Ušetříte.

Jana se zalkla vztekem, chytla syna za rukáv, málem mu strhla mobil.

Jdeme, Jardo! Ať se těma penězma udáví! ječela vichrně, mizela do předsíně.

Odházeli hlasitě, kobereček zůstal nakřivo, klíče na věšáku zadrnčely po nárazu zavřených dveří.

V bytě zavládlo ticho, jaké v něm možná ještě nebylo. Lída vydechla, napětí vyprchalo ruce se jí třásly, ale v duši se rozhostil klid, lehkost. Jako když po letech vyzuje těsné boty.

Richard sklonil hlavu, nesměle přišel k Lídě a dotkl se jejího ramene.

Lído… promiň. Byl jsem blbec. Netušil jsem, jak to vypadá z tvé strany. Myslel jsem, že jsou to jen rodinné návštěvy… Až teď vidím, že šlo hlavně o tebe.

Lída se na něj podívala a v očích měl upřímnou lítost. Věděla, že to má s rozloučením se sestrou těžké, ale vybral si správně. Vybral je.

Hlavně, že to chápeš, Richarde, řekla tiše, ale pevně. Nikdy nebudu proti tvojí rodině. Ale požaduji respekt ke mně a k našemu domovu. Pokud budou chtít přijít, ráda je uvidím s dortem, dobrou náladou a po omluvě. Do té doby je to uzavřené.

Uzavřené, přikývl Richard, přešlapoval a nesměle se usmál. Víš co, když dneska nikam nemusíme a nikoho nečekáme dáme si pizzu? Nebo sushi? Zaplatím já. A nádobí nemusíme mýt.

Lída se rozesmála. Poprvé za poslední dny skutečně a lehce.

Pizzu! A pusť ten film, co pořád odkládáme.

Když Richard objednával s úsměvem jídlo, Lída otevřela lednici, vyndala schovaný kus čokoládového dortu, ukrojila si pořádný díl, nalila novou kávu a posadila se ke svému dokonalému, čistému stolu. Před nimi byl klidný, snový víkend, který patřil jen jim dvěma.

Rate article
Add a comment