Moje sousedka, Božena Nováková, žena ve zralém věku, se kterou si často povídáme u šálku čaje, mi nedávno vyprávěla o zvláštním snu, který se jí zdál. Ve snu se její syn, Jiří, oženil s dívkou jménem Libuše. Bylo to jako z pohádky, kde se všechno zpočátku zdálo krásné, ale postupem času se začaly objevovat podivné stíny.
Jiří a Libuše neměli kde bydlet, a tak se nastěhovali do domu Boženy a její dcery Aleny. Zpočátku to vypadalo idylicky, ale brzy se vše změnilo. Libuše jako by přinesla s sebou jiný svět – nejprve trvala na zámku na dveřích jejich pokoje, což působilo, jako by se za nimi skrývalo tajemství, které nikdo nesměl poznat.
Pak přišla s nápadem, že si budou střídat službu v kuchyni, jako na nějakém zámku, kde každý den patřil jiné princezně. Jenže čas se v tom snu kroutil a natahoval, a tak nikdo nevěděl, kdo má kdy co dělat. Nakonec se rozhodli, že večeři připraví ten, kdo se první vrátí domů – pokud vůbec někdo poznal, kdy je den a kdy noc.
Libuše se chovala, jako by byla středem tohoto podivného světa. Myčku zapínala jen pro svůj talíř a pro Jiřího, zatímco ostatní nádobí zůstávalo stát na stole jako němí svědci. Božena se snažila promluvit, ale slova se jí rozplývala ve vzduchu, jako by je někdo zašifroval do staročeštiny.
Jiří, zahleděný do Libušiných očí jako do dvou tajemných studánek, vůbec nevnímal, že se kolem něj děje něco neobvyklého. Božena měla pocit, jako by se celý dům pomalu měnil v labyrint, kde už nikdo nerozuměl svému vlastnímu stínu.
Když mi to vyprávěla, měla jsem dojem, že to nebyl jen sen, ale něco mezi sněním a bdělostí. Možná by měli všichni usednout ke kulatému stolu, jako v té pravé české pohádce, a najít klíč, který odemkne dveře k porozumění. Ale kdo ví, jestli takové klíče v snech vůbec existují.