Zápis z deníku
Silvestr loňského roku se mi vryl do paměti víc, než bych si přál. Sestřenice mé ženy, Pavlína, se z ničeho nic objevila přede dveřmi. Držela v ruce starý kufr a tvářila se, jako by mi udělala laskavost.
Snad ti nebude vadit, když tu zůstanu na Nový rok, prohodila a mrkala, jakoby přišla pozvednout náladu celého bytu.
Za oknem už nebylo vidět nic než tmu, taxi bylo dávno pryč, takže pokud bych ji odmítl, vypadal bych jako bezcitný morous. Odpověď ne zkrátka nebyla možnost.
Zůstal jsem stát s rukou na klice a v hlavě mi běžela jediná myšlenka: Je to tady. Začíná to.
Tak pojď dál odevzdaně jsem ustoupil a pustil ji dovnitř.
Pavlína se hned protáhla do bytu, oklepala sníh z kabátu a dělala si obhlídku celé domácnosti jako by jí tu všechno patřilo.
Aha, vy už chystáte stůl! A kdepak máš Alenu? ptala se zvědavě.
Je v koupelně, odpověděl jsem.
Tak to si asi odpočívá. Jdu se převléct. Kam mohu složit hlavu? vyzvídala dál.
Ukázal jsem na maličký pokoj, ze kterého jsme si udělali pracovnu. Už pár let jsme bydleli v pronájmu a šetřili na vlastní byt nic výjimečného, ale byl to náš domov.
Zmizela za dveřmi a já se dál pohyboval v kuchyni. Doufal jsem, že Silvestra strávíme s Alenou ve dvou, v klidu, u televizního filmu a domácího jídla. Připravil jsem bramborový salát a řízky, které má nejradši. Mělo to být pohodové loučení s rokem.
Teď už z toho nic nebude.
Alena vyšla z koupelny a hned poznala, že není všechno v normálu.
Co se stalo? zeptala se.
Máme návštěvu, povzdechl jsem si.
Jakou návštěvu?
Tvoji sestřenici.
Aleně zbělelo v obličeji.
Vždyť jsme ji nezvali
Přesně tak.
Snažila se mě utišit, že to bude jen na chvíli, že nechtěla obtěžovat, že Pavlína určitě zůstane jen pár dnů. Ale viděl jsem ten její velký kufr. Bylo jasné, že to bude spíš delší čas.
Když se Pavlína znovu objevila, rozvalila se na gauči a hned začala sondovat, co máme v lednici. Při večeři mluvila pořád jen ona o své práci, o známých, o tom, kolik kdo škudlí. Mimochodem se zeptala, jaký dárek od nás letos dostane, a jasně naznačila, že nějaké koruny by bodly.
Jen jsem tiše mlčel, zatímco ve mně vřelo všechno.
Vzpomněl jsem si, jak si od nás během roku několikrát vypůjčila peníze. Že je nikdy nevrátila. Že se pokaždé vymlouvala na rodinu.
Pozdě večer navrhla, ať pozveme ještě někoho dalšího, protože je tu nuda.
Toto je náš domov a náš večer, odhodlal jsem se konečně říct.
Aha takže já jsem navíc? rýpla si.
Ne, navíc nebyla.
Ale taky nebyla pán domu.
Pohádali jsme se. Demonstrativně se zamkla v pracovně. Alena mi vyčetla, že jsem byl moc ostrej.
Kousek před půlnocí jsme seděli u stolu všichni tři. Stromek na náměstí na obrázku z televize svítil, hodiny nad rádiem odměřovaly sekundy. Když bylo dvanáct, zvedl jsem skleničku.
A tiše, ale zřetelně jsem prohlásil:
Na lidi, co si neumí říct, ale jenom berou.
Nastalo hrobové ticho.
Podíval jsem se Pavlíně do očí a tentokrát jsem pohled nesklopil.
Ty si neřekneš. Prostě přijdeš, vezmeš si, použiješ náš domov, naše peníze, náš čas, naše plány. A očekáváš vděk.
Vstala. Byla bledá jak stěna.
Jasně. Takže nejsem vítaná.
Vítaná jsi, když máš úctu. Ne když poroučíš, řekl jsem klidně.
Za chvíli odkráčela i s kufrem. Dveře zaklaply.
Alena si sedla, opřela hlavu do dlaní.
Ale je to moje sestřenice…
A já jsem tvůj muž, povídám. A už dál nebudu mlčet.
Druhý den nebyla žádná SMS, žádná omluva. Jen ticho.
Silvestr neproběhl, jak jsem si představoval.
Ale poprvé jsem se necítil menší.
A necítil jsem vinu.
Někdy o svátcích nejde o to, kdo s vámi sedí u stolu.
Ale o to, říct pravdu i když to bolí.
Tohle byl můj největší dar do nového roku.