V malém městečku na okraji Moravy, kde vítr pofukuje starými uličkami, žili Jana a její muž Tomáš. Snažili se budovat společný život, ale stín Tomášovy matky, Aleny Novákové, nad nimi visel jako temný mrak.
„Ten váš rychlovarný konvice je takový stylový! Ten by se mi hodil,“ pronesla Alena s lehkým úsměvem, zatímco hleděla na syna tónem, z něhož Tomáši přeběhl mráz po zádech.
„Mámo, vybrali jsme ji podle kuchyně. K tvému stylu se vůbec nehodí,“ pokusil se odbýt Tomáš, ale už věděl, že konvice brzy skončí u matky.
Alena byla žena, která vždy dosáhla svého. Nový mixér, moderní kávovar, nebo dokonce záclony – stačilo, aby řekla „chci“, a Tomáš, jako poslušný syn, jí to ihned donesl.
„Ty sis můžeš koupit nový, synku, já jsem v důchodu, nemůžu si to dovolit. Tolik jsem do tebe investovala, celý život jsem pro tebe dřela! Ty mě přece máš rád a já tě mám tak ráda!“ Alena uměla mluvit tak, že se jí nedalo odporovat. Její slova, jako sladký jed, pronikala do srdce, a Tomáš ustupoval.
Nikdy s matkou nehádal. I když její nové věci ležely ladem, říkal si: „Třeba se ještě budou hodit.“ Jak mohl odmítnout ženu, která mu neustále připomínala svou oběť?
Tomáš vyrůstal v rodině, kde matka byla nedotknutelnou autoritou. Na školu sice dostal stipendium, ale Alena mu vnutila studium ekonomiky.
„To je perspektivní obor! Budeš vydělávat jako slušný člověk,“ tvrdila.
Jenže už v prvním ročníku Tomáš pochopil, že ho ekonomika nebaví. Snil o grafice, o tvůrčí práci, ale když zavolal matce, aby se svěřil, uslyšel:
„Už jsem zaplatila tři semestry! Proč jsi na to nepřišel dřív? Pracuju na dvou místech, abys mohl studovat, a ty mi tu předvádíš takové věci? Dodělej to, a pak půjdeš na praxi k tetě Martě, už jsem to domluvila.“
Teta Marta, matčina kamarádka, vedla oddělení v místní firmě. Po škole tam Tomáš docházel, poslouchal nekonečné řeči o životě a jen občas se dozvěděl něco o práci.
„Mámo, nechci tam chodit, není to pro mě,“ odvážil se po půl roce.
Ale v té době potkal Janu. Dívka z vedlejší skupiny ho okouzlila svou lehkostí a sny. Začali spolu chodit, a protože Jana chtěla nejen studovat, ale i chodit do parku, bruslit na zamrzlém rybníku a pít horkou čokoládu v kavárně, Tomáš začal praxi zanedbávat. Usínal na přednáškách, a teta Marta to samozřejmě nahlásila Aleně.
„Všechno pro tebe dělám, a jak se mi odvděčíš? Vyhodí tě ze školy, flákáš učení, a ještě se couráš po nocích s holkou!“ rozčilovala se matka. „Půjdeš na částečný úvazek, peníze mi dáš. Viděl jsi ceny? Žádné večírky!“
Tomáš mlčky souhlasil. Nechal si jen trochu na schůzky s Janou, a zbytek dal matce. Alena přitom vzdychala:
„Už bys měl žít na vlastní pěst. Já si chci taky užít, důchod za rohem, zdraví mi už neslouží. Nechceš přece, abych brzy umřela? Ty mě máš rád, já vím.“
Po promoci Alena mladým překvapila – darovala jim klíče od bytu.
„Tak, teď si žijte a radujte se!“
Jana nevěřila vlastním očím, Tomáš objal matku a nazval ji nejlepší na světě.
„Všechno jsem pro vás šetřila, všechno pro vás,“ řekla pyšně.
Ale byt byl malý garsón s oprýskanými stěnami. Jana však neztrácela naději:
„Zrenovujeme ho, zařídíme, bude útulně!“
Radost ale netrvala dlouho. Alena bydlela v sousedním domě a stále častěji posílala Janu „pro nákup“, „umýt sporák“ nebo „uklidit komoru“. Jana, i když byla po práci unavená, souhlasila. Ale poslední žádost jí vyrazila dech.
„Potřebuju novou pohovku do obýváku, tu starou rozebereme, ušetříme. Mám štěstí, že tě mám, Jani, ty jsi šikovná,“ usmála se Alena.
„Já bych pomohla, ale máme s Tomášem víkendové plány. Chodím k tobě skoro každý den,“ pokusila se odmítnout Jana.
„Jak to? Syna jsem vychovala, koupila vám byt, a ty šetříš na takové maličkosti?“ Alena přešla do útoku.
Od té doby přestala Jana pomáhat a doufala, že se vše urovná. Ale brzy ji Tomáš šokoval:
„Máma potřebuje do lázní, pobyty jsou drahé. Ty bereš dobře, pomůžeš? Pošlu ti peníze,“ oznámil.
Jana konečně pochopila, proč sama platí jídlo, benzín a účty. Myslela si, že Tomáš šetří na auto nebo dovolenou, ale všechno šlo jeho matce.
„Ona sama nechtěla pomoct! Koupila nám byt, nemuseli jsme do hypotéky,“ bránil se Tomáš.
„Možná by bylo lepší vzít si hypotéku? Splatíme ji za pár let, ale tvojí matce budeš platit do smrti?“ navrhla Jana.
Ale Tomáš nechtěl poslouchat. Jana cítila, jak jejich manželství upadá pod nátlakem tchyně.
Když Alena přišla na návštěvu a odnesla si nový šlehač, který si mladí pečlivě vybrali, Jana vybuchla.
„A jak budeme vařit?“ osopila se na Tomáše.
„Přinesu ten starý z práce, nový koupíme později. Mám jí snad odmítnout?“
„A když se jí bude líbit naše postel, tak ji taky dáš? A televizi?“
„Žiješ přece v jejím bytě, ne?“ kontroval Tomáš.
„Za ten garsón se máme klanět až do smrti? Dost!“ Jana se rozhodla promluvit si s Alenou sama.
Když vstoupila do jejího bytu, zůstala stát – všude byly krabice s novými spotřebiči, tašky s drahým oblečením, obaly z restaurací.
„Aleno Nováková, až budeme mít dítě, mám ho živit sama? Přestaň nám brát peníze! Ani ty věci nepoužíváš!“
„Až budete mít dítě, uvidíme. Ale co dělám, není tvůj problém! Tomáš je můj syn, vždycky mi dával výplatu. Když se ti to nelíbí, táhni!Jana se otočila na podpatku a odešla s jasným rozhodnutím – pokud si Tomáš nevybere ji, odejde a najde si život, kde nebude jen pouhou přítěží v pasti jeho dětství.
