Jednoho dne žil v Praze bohatý podnikatel jménem Karel Vomáčka, který měl čtyři manželky. Nejvíce ze všech miloval tu čtvrtou – mladou, půvabnou a rozmazlenou. Nosil jí drahé šaty od předních českých návrhářů, kupoval šperky od granátů po vltavíny a vozil ji na dovolené do Karlových Varů.
Jeho třetí manželka, krásná Lucie, byla jeho pýchou. Kdykoliv jel na obchodní jednání do Brna nebo Ostravy, bral ji s sebou, aby všichni viděli, jakou má ženu. Pořád se bál, že ho jednou opustí pro někoho jiného.
Druhá žena, chytrá a mazaná Alžběta, byla jeho pravou rukou. Kelímek kávy v ruce, vždy věděla, jak vyřešit problém, a když měl Karel potíže s úřady nebo s konkurencí, šel za ní. Uměla ho nejen utěšit, ale hlavně mu poradit – jako když český strýc poradí, kde koupit nejlevnější pivo.
A pak tu byla první manželka, stará dobrá Marie. Byla s ním od začátku, ještě když byl jen obyčejný účetní v malé firmě. Starala se o jeho jmění, spořila, kde se dalo, a držela nad ním ochrannou ruku. Jenže Karlovi na ní moc nezáleželo. Bral ji jako samozřejmost, jako vzduch, který dýchá, ale nevnímá.
Pak ale Karel vážně onemocněl. Ležel v nemocnici Na Homolce a přemýšlel: „Mám čtyři ženy, ale až umřu, zůstanu sám.“ Obrátil se na svou čtvrtou manželku: „Milovala jsem tě ze všech nejvíc, dával ti vše, co sis přála. Půjdeš se mnou, až umřu?“
„To snad ani nemyslíš vážně!“ odsekla a vyšla z pokoje bez dalším slov. Jeho srdce puklo jako láhev kvalitního českého skla.
Smutný Karel se obrátil na Lucii: „Celý život jsem tě obdivoval. Půjdeš se mnou na onen svět?“
„Ale neblázni!“ zasmála se. „Život je přece tak krásný! Až zemřeš, určitě si najdu někoho nového.“
Bolest jako po celonočním holdování Becherovce. Zoufale se obrátil k Alžbětě: „Vždycky jsi mi pomáhala, radila, byla jsi moje opora. Půjdeš se mnou?“
„Promiň, Karle, tentokrát ti nepomůžu. Maximálně ti zařídím pohřeb v té nejlepší české tradici – s kapelou a obloženým chlebíčkem.“
To už mu připadalo, že do něj udeřil blesk jako při letní bouřce nad Orlíkem. Vtom ale uslyšel tichý hlas:
„Já půjdu s tebou. Kamkoli.“
Karel se otočil – a uviděl Marii. Vyhublou, unavenou, ale věrnou jako starý český vlčák. Popadlo ho dojetí: „Měl jsem tě víc poslouchat, když to ještě šlo.“
Tak je to i s námi. Naše čtvrtá „manželka“ je naše tělo – marně ho hýčkáme kosmetikou z lékárny nebo posilovnou, ale nakonec nás opustí. Třetí – to je kariéra, peníze, prestiž. I kdybychom měli milióny korun na účtu, po smrti to půjde někomu jinému. Druhá je naše rodina a přátelé – přijdou na pohřeb, možná i s kyticí, ale dál už s námi nejdou.
A ta první? To je naše duše. Často na ni kašleme, honíme se za úspěchem jako za výprodejem v obchoďáku. Ale jedině ona zůstane s námi až do konce. Když se o ni budeme starat, dáváme tím ten největší dar – sami sobě i světu.
