Jeden český král měl čtyři manželky. Nejvíce ze všech miloval tu čtvrtou — nejmladší a něžnou. Král jí dával drahé šaty, šperky, opatroval ji a hýčkal.
Také miloval svou třetí ženu — výjimečnou krásku. Když cestoval do cizích zemí, vždy ji bral s sebou, aby všichni obdivovali její krásu, ale bál se, že ho jednou opustí a uteče k někomu jinému.
Druhou ženu měl rád pro její chytrost a schopnost řešit složité situace. Byla jeho důvěrnicí, vždy moudrá, laskavá a trpělivá. Když měl král problémy, svěřil se jí, a ona mu pomohla najít řešení a přečkat těžké časy.
První manželka byla nejstarší a připadla mu po smrti jeho bratra. Byla mu oddaná a dělala vše pro jeho bohatství i pro prosperitu celého království. Přesto ji král nemiloval, a ani její hluboká láska k němu ho nedojímala. Nevšímal si jí.
Jednoho dne král těžce onemocněl. Vzpomněl si na svůj život plný přepychu a pomyslel si: *„Teď mám čtyři ženy, ale až zemřu, zůstanu sám.“* Obrátil se na čtvrtou manželku:
— Miloval jsem tě víc než všechny ostatní, dával ti to nejlepší, staral se o tě. Teď, když umírám, půjdeš se mnou do říše smrti?
— Ani nápad! — odvětila čtvrtá žena a odešla bez dalšího slova. Její slova ho zasáhla jako nůž.
Zarmoucený král se zeptal třetí ženy:
— Obdivoval jsem tě celý život. Půjdeš se mnou do říše stínů?
— Ne! — odpověděla třetí žena. — Život je příliš krásný! Až zemřeš, vdám se znova!
Král pocítil takovou bolest, jakou nikdy předtím nepoznal. Obrátil se tedy na druhou ženu:
— Vždycky jsem k tobě chodil pro radu, a ty jsi mi pomáhala. Půjdeš se mnou tam, kde bledé stíny úpějí o milost?
— Promiň, tentokrát ti nemůžu pomoci, — řekla druhá žena. — Nejvíc, co pro tebe udělám, je, že tě důstojně pochovám.
Její odpověď ho zasáhla jako tisíc blesků. Vtom uslyšel hlas:
— Já půjdu s tebou. Kamkoli odejdeš, budu tam s tebou až do konce!
Král se otočil a uviděl svou první ženu — vyhublou, zničenou žalem, téměř k nepoznání. Ohromený král zašeptal:
— Měl jsem se k tobě chovat lépe, dokud jsem ještě mohl…
Každý z nás má tyto čtyři ženy. Ta čtvrtá je naše tělo — ať se o ně staráme sebevíc, opustí nás, až zemřeme. Třetí žena je naše kariéra, bohatství, postavení — po smrti všechno připadne jiným. Druhá žena je naše rodina — mohou nás doprovodit k hrobu, ale dál ne.
A ta první žena? To je naše duše. Často ji přehlížíme ve snaze o úspěch, moc a rozkoš. Přesto je jediná, která s námi zůstane kamkoli půjdeme. Když se o ni staráme, rozvíjíme ji, dáváme tím největší dar sobě i světu.
