Na nové bílé kuchyni, v dokonalém bytě s výhledem z jedenáctého patra, si Jakub vychutnával voňavou kávu z drahého šálku. Měl na sobě čerstvě vyžehlený oblek, vlasy upravené, tvář klidná a sebevědomá. Tento život mu byl vlastní – reprezentativní, bez chyb, bez připomínek minulosti. Najednou – zazvonil zvonek u dveří. Zamračil se: nepřišlo to vhod. Položil šálek na mramorový stolek a neochotně se vydal ke dveřím.
„Kdo je tam?“
„To jsem já, synku… maminka.“
Ztuhl. Za prahem stála shrbená žena ve staré zimní bundě, s šátkem přes čepici. V rukou držela velkou tašku: zavařeniny, škvarky, med, sklenice ovázané hadříky. Zpod sukně vykukovaly rozpraskané válenky. Rty se jí třásly nejen zimou, ale i nervozitou.
„Mami? Proč jsi nezavolala?“ zeptal se tiše skrz zuby a rychle se rozhlédl, jestli je někdo z sousedů nevidí.
„Synáčku, tvůj telefon nebere. I tak jsem přijela – máme problém. Bez tebe to nejde…“
Povzdechl si, ustoupil stranou a vpustil ji do předsíně. Vzal ji za loket, rychle ji zavedl dovnitř a zabouchnul za sebou dveře. Jeho oči těkaly – kam ji schovat?
Jakub už dlouho žil v Praze. Vystudoval vysokou školu s červeným diplomem, hned nastoupil do velké firmy. Známosti, trocha štěstí a píle udělaly své – kariéru postavil rychle. K rodičům, kteří žili ve vesnici u Českých Budějovic, skoro nejezdil. Občas zavolal – na Velikonoce nebo Vánoce. Minulost stydlivě schovával. Rozhodně na ni nebyl pyšný.
„Co se stalo, mami?“ zeptal se chladně, zatímco se snažila sundat rukavice.
„Tvůj synovec, Honzíček, je moc slabý. Tomáš s Martinou to sami nezvládají. Mají druhé miminko, Martina nepracuje, a bratr ti přece vždycky měsíčně posílal peníze, když jsi studoval… Synáčku, aspoň trochu pomoz, teď je to pro ně moc těžké…“
Jakub chtěl odpovědět, když znovu zazvonil zvonek. Ostrým pohybem se otočil.
„Seď tiše!“ sykl na ni. „Nesmíš vycházet. Bůh chraň, aby tě někdo viděl!“
Zavřel dveře do ložnice a spěchal k návštěvě. Na prahu stál jeho kolega Ondřej.
„Hele, Jakube, vrátná říkala, že máš návštěvu – mámu?“ podivil se. „Nechápu, vždyť jsi říkal, že tvoji rodiče tragicky zahynuli v Thajsku?“
„Á! Ta si to spletla. Nějaká stará paní se spletla v adrese, už jsem to vyřešil,“ mávl rukou Jakub a dodal: „Koukni, zaskoč do obchodu, čekám Šárku, dceru šéfa. Musím udělat pořádnou večeři. Mezi námi by mohlo něco být.“
Mrkl na něj a prakticky ho vyhodil ze dveří. Když se vrátil, letmo pohlédl k ložnici. Tam, ztuhlá na kraji postele, seděla jeho matka. Oči jako sklo. Všechno slyšela.
„Synku… opravdu říkáš, že jsme… mrtví?“ zeptala se třesoucím hlasem. „Proč lžeš? Odkud jsi nabral tolik studu?“
Ošklivě se zašklebil.
„Mami, dost. Kolik potřebují?“
„Čtyřicet…“ zašeptala.
„Tisíc dolarů?“
„Cože?! Normálních korun…“
„Kvůli takové kravině jsi mi zničila večer? Tak tady máš. Padesát. Už se takhle neobjevuj, prosím. Mám teď jiný život. Jsme jiní lidé.“
Objednal jí taxík, zařídil nejlevnější pokoj v hotelu u nádraží a koupil jí zpáteční lístek. Rozloučili se bez pohledu.
Pozdě v noci vešel s Šárkou do ložnice. Dívka se posadila na postel, rozhlédla se, a najednou její pohled padl na tu tašku.
„Co je to za haraburdí? Jakube, co je tady za smrad?“
„Uklízečka, zase něco nanosila. Pořád něco vleče. Tentokrát jí srazím prémie,“ odbyl to lhostejně a otočil se zády.
Mezitím, v hlučném kupé vlaku, jeho matka jela domů. Dívala se z okna na míhající se světla a polykala slzy. Pořád přemýšlela: Kde udělali s tatínkem chybu? Kde ztratili syna, že se teď stydí za jejich pach, za jejich ruce, za jejich život?
A proč se láska, kterou ho vychovali, změnila v takovou bolest…