Na nové sněhobílé kuchyni, v dokonalém bytě s panoramatickými okny v jedenáctém patře, Jakub pomalu popíjel voňavou kávu z drahého šálku. Měl na sobě čerstvě vyžehlený oblek, vlasy upravené, tvář klidná a sebejistá. Zvykl si na tento život — reprezentativní, bez chyb, bez připomínek minulosti. Najednou — zazvonil zvonek u dveří. Zamračil se: nevhodná chvíle. Položil šálek na mramorový stolek a neochotně zamířil ke dveřím.
„Kdo je tam?“
„To jsem já, synku… maminka.“
Ztuhl. Za prahem, shrbená zimou, stála žena ve staré péřové bundě, se šátkem přes čepici. V rukou držela velkou tašku: zavařeniny, sádlo, med, sklenice převázané látkou. Z pod obnošených bot vykukovaly popraskané vlněné ponožky. Rty se jí třásly nejen z mrazu, ale i z nervozity.
„Maminko? Proč jsi nezavolala?“ zašeptal skrz zatnuté zuby, rychle se rozhlédl, jestli náhodou někdo z nájemníků nevidí.
„Synku, tvé číslo nebere. Přesto jsem přijela — máme problém. Bez tebe to nejde…“
Povzdechl si, ustoupil stranou a vpustil matku do předsíně. Chytil ji za loket, rychle ji zavedl dovnitř a zabouchl dveře. Očima pobíhal — kam ji schovat?
Jakub už dlouho žil v Praze. Nastoupil na vysokou, vystudoval s červeným diplomem a ihned se uchytil ve velké firmě. Kontakty, trocha štěstí a vytrvalost udělaly své — kariéru vybudoval bleskově. K rodičům, kteří žili ve vesnici u Českých Budějovic, skoro nejezdil. Občas si zavolali — na Velikonoce nebo Vánoce. Minulost stydlivě skrýval. A už vůbec na ni nebyl hrdý.
„Co se stalo, maminko?“ zeptal se chladně, zatímco se snažila sundat rukavice.
„Tvůj synovec, Vašíček, je moc slabý. Roman s Natálkou to sotva zvládají. Mají druhé miminko, Natálka nepracuje, a tvůj bratr ti přece posílal peníze každý měsíc, když jsi studoval… Synku, aspoň trochu pomoz, teď je to pro ně opravdu těžké…“
Jakub se chystal odpovědět, když znovu zazvonil zvonek. Ostrý pohyb hlavou.
„Sedni si potichu!“ zasyčel, „Nevycházej! Kdyby tě někdo viděl!“
Zavřel dveře do ložnice a sám spěchal za návštěvou. Na prahu stál jeho kolega Tomáš.
„Poslyš, Jaku, vrátná říkala, že máš návštěvu? Rodiče?“ zamžoural. „Vždyť jsi říkal, že tví rodiče tragicky zahynuli v Thajsku?“
„Á! To se spletla. Nějaká stará paní, špatná adresa. Už jsem to vyřešil,“ mávl rukou Jakub a dodal: „Poslyš, neodskočil bys do obchodu? Čekám Markétu, dceru šéfa. Musíme mít večeři na úrovni. Mohlo by z nás něco být.“
Mrkl na něj a doslova ho vytlačil za dveře. Když se vrátil, letmo pohlédl k ložnici. Tam, sevřená na okraji postele, seděla jeho matka. Oči jako sklo. Všechno slyšela.
„Synku… opravdu říkáš, že jsme… mrtví?“ zeptala se třaslavým hlasem. „Proč lžeš? Kde jsi nabral tolik studu?“
Zašklebil se.
„Mami, dost. Kolik potřebují?“
„Čtyřicet…“ zašeptala.
„Tisíc dolarů?“
„Bože, ne! Jen korun…“
„Kvůli takové blbosti mi rozbíjíš večer? Na, tady máš. Padesát. Už se takhle neobjevuj. Prosím. Mám teď jiný život. Jsme jiní lidé.“
Zavolal jí taxi, sehnal pokoj v nejlevnějším hotelu u nádraží a koupil zpáteční lístek. Rozloučil se bez pohledu.
Pozdě v noci vešel s Markétou do ložnice. Dívka se posadila na postel, rozhlédla se, a najednou její pohled padl na tu tašku.
„Co je to za harampádí? Jakube, proč tu tak smrdí?“
„Uklízečka, zase něco nanosila. Pořád něco tahá. Tentokrát přijde o prémie,“ odbyl ji lhostejně a otočil se pryč.
Mezitím, v kolébajícím se vagóně osobního vlaku, jeho matka jela domů. Dívala se z okna na míhající se lampy a polykala slzy. Pořád přemýšlela — kde udělali s otcem chybu? Kde ztratili syna, že se teď stydí za jejich pach, za jejich ruce, za jejich život?
A proč se láska, kterou ho vychovali, změnila v takovou bolest…