Stíny starostí: Drama Zdenky a její rodiny
Ležela jsem v nemocničním pokoji malé nemocnice v Brně, můj obličej byl bledý, ale v očích zářila úleva. Do dveří vešla moje kamarádka Markéta, v rukou držela tašku s ovocem.
„No tos nám ale nahnala strach, Zdenko!“ zvolala Markéta a posadila se na kraj postele. „Jak sis mohla nechat tak dlouho trápit? A co kdyby tě nestihli dopravit včas?“
Slabě jsem se usmála, hlas mi zněl tiše.
„Promiň, Markéto. Všechno přišlo tak náhle, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být vážné. Myslela jsem, že to přejde. Díky bohu, je to za námi. Jak je naše babička? Zvládá to s ní Pavel? V poslední době je tak náladová.“
„Všechno je v pořádku, Zdenko, neboj se,“ uklidnila mě Markéta. „Babička je živá, zdravá, najedená a čistá. Jen si jako vždycky trochu postěžuje.“
„Děkuju ti, Markéto, za pomoc s babičkou!“ Sevřela jsem ruku kamarádky. „Mám u tebe dluh.“
„Ale no tak, dluh!“ zasmála se Markéta, ale v očích jí probleskla jiskřička. „A za co mi děkuješ? Běžím k vám, nesu hrnec s polévkou, říkám si, chudák babička tam leží hladová. A u vás se dějou věci!“
„Jaké věci?“ napřímila jsem se, nechápajíc, o čem mluví.
„No ty si představ, jak jsme se o tebe báli!“ pokračovala Markéta a hlas se jí lehce chvěl. „Co sis to vymyslela, Zdenko? Trpěla jsi, mlčela jsi, málem z tebe byla pohroma!“
Ležela jsem, stále zesláblá po operaci, přikrytá tenkou nemocniční dekou, a slabě jsem se usmívala.
„Promiň, Markéto, ani jsem nečekala. Bolesti začaly náhle, myslela jsem, že to přejde. Upřímně, málem jsem se s životem rozloučila. Ale všechno dobře dopadlo, brzy mě pustí domů. Babička je tam sama, nemám čas se tu válet. Pavel je s ní, a ona je tak náročná.“
„Neboj se, doma je všechno pod kontrolou,“ řekla Markéta tiše. „Babičce se daří dobře: je najedená, umytá, trochu bručí, ale to je přece normální.“
„Markéto, tys anděl!“ Dívala jsem se na ni s vděkem. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.“
„Ale neblázni!“ mávla rukou Markéta, ale na tváři se jí objevil mazaný úsměv. „Mně neděkuj, ale tvému Pavlovi. Ten tvůj muž není manžel, ale poklad! Vždycky jsem věděla, že je šikovný, ale teď jsem ho opravdu obdivovala. Představ si, běžím k vám, s hrnkem polévky, myslím si, musím babičku zachránit. A u vás… to bys neřekla!“
„Co bych neřekla?“ zamračila jsem se, srdce mi poskočilo.
„No to bys neřekla!“ Markéta ožila. „Vcházím a v bytě voní guláš až do předsíně! Babička leží čistá, najedená, spokojená jako královna. A já hned od dveří: ‚Teď si umyju ruce, převléknu babičku, nakrmím ji.‘ A Pavel na to klidně: ‚Nestresuj se, Markéto, mám to pod kontrolou. Oběd je hotový, babičku jsem převlékl a nakrmil.‘ Málem jsem upustila ten hrnec!“
„To sám?“ vydechla jsem údivem, oči se mi rozšířily.
„Sám, Zdenko, sám!“ přikyvovala Markéta. „Nejdřív jsem nevěřila, ptám se: ‚Jak jsi ji převlékl? Vždyť kromě tebe k sobě nikoho nepustí!‘ A on klidně odpoví: ‚Domluvili jsme se s babičkou.‘ Vešla jsem za ní – a opravdu, čistá, upravená, dokonce se usmívá. Samozřejmě se o tebe bojí, pláče. Uklidnila jsem ji, řekla, že jsi v pořádku.“
Unaveně jsem zavřela oči, tváře mi hořely studem. Jak trapné to muselo být před Pavlem! Zklamala jsem ho, nechala ho samotného s babičkou, a on mezitím všechno vzal na sebe. A ani slůvkem se nezmínil, když volal! Tehdy jsem se ho zeptala: ‚Byla tam Markéta? Slíbila, že pomůže.‘ A on jen řekl: ‚Byla, všechno je v pořádku, nestarej se.‘ Ani babička, když jsem s ní mluvila, nic neřekla, jen plakala a ptala se na můj zdravotní stav.
Od deseti let jsem žila s babičkou v našem starém bytě na okraji Brna. Nejprve samozřejmě s rodiči, ale ti najednou usoudili, že jejich manželství byla chyba. Otec po rozvodu odjel do zahraničí, usadil se tam, oženil se. Peníze posílal pravidelně, zpočátku přijížděl, ale brzy zapomněl, že dcera potřebuje nejen finanční podporu, ale také otcovskou lásku. Ani na svou matku, u které jsem žila, nevzpomínal. Moje matka netruchlila dlouho: našla si nového manžela, porodila dva syny, a já jsem tak nějak ustoupila do pozadí.
Když se rodiče rozešli, pro mě nebylo místo v jejich nových rodinách. Matka s otčímem se rozhodli přestěhovat do jiného města, a tak jsem zůstala s babičkou. Ta mi hned řekla:
„Líbí se ti to nebo ne, ale co naděláš? Teď budeme žít spolu. Domluvíme se hned: pomáháme si, protože od koho jiného bychom čekali pomoc? Tvoji rodiče se rozutekli, a my nemáme kam jít.“
A já ani nechtěla nikam jinam. S babičkou bylo klidně. Byla přísná, ale spravedlivá. Hádaly jsme se jen kvůli věcem, které za to stály, a to většinou jen pro formu, když mě oslovovala celým jménem: „Zdenko, takhle se to nedělá!“
Matka na mě vzpomněla, až když její synové odrostli. Začala volat, zvala mě k sobě: „Přijeď, Zdenko, vezmi si doklady, budeš studovat u nás, tady je víc příležitostí.“ Tehdy jsem končila školu a přemýšlela, kam jít dál. Měla jsem radost, málem jsem utíkala za matkou, ale babička mě zastavila:
„Samozřejmě, Zdenko, utíkej, když si na tebe matka vzpomněla! Ale zamysli se: kolik let tam žijí? A teprve teď na tebe myslí? Proč tě nezvala dřív”A teď, když už není čas, najednou tě potřebuje.”