Stíny minulých let: drama v Borovici
„Jak rychle uběhl život, všechny ty roky. A jak jsme najednou svým dospělým dětem k ničemu,“ hlas Heleny se chvěl, oči se jí zalily slzami. Nechtěla dál poslouchat, srdce jí svírala bolest.
Helena vychovala tři děti, které už dávno opustily rodný domov v Borovici. Nejstarší syn, Jakub, odjel s rodinou do zahraničí ještě v mládí. Od té doby matku ani jednou nenavštívil. Jen fotky, občasné dopisy a blahopřání k svátkům připomínaly, že existuje. Helena každý obrázek a pohlednici pečlivě schovávala. V zimních večerech je prohlížela a četla své vlastní dopisy: „Synku, s otcem jsme po tobě tolik stýskali, přijď aspoň jednou, představ nám ženu a vnoučata…“ Ale Jakub vždycky neměl čas – vlastní život, vlastní starosti.
Prostřední dcera, Alena, si vzala vojáka. Často se stěhovali, měli jen jedno dítě. Občas přijela do Borovice, ale návštěvy byly vzácné a krátké. Helenin manžel, Václav, si zetě, Tomáše, velmi vážil a těšilo ho, že je dcera šťastná, jak naznačovaly její zářící oči. I Helena měla o Alenu klid – ta se měla dobře.
Nejmladší, Tereza, zůstala sama. Po svatbě na vesnici porodila syna, ale manželství se rozpadlo. Helena tehdy radila: „Jeď do města, Terezko. Co tě tady čeká? Jsi mladá, hezká, život si zařídíš.“ Tereza poslechla, nechala malého Honzíka s matkou, absolvovala kurzy šití a ve městě rychle našla práci. Později si syna vzala k sobě. „Ve městě bude mít líp,“ říkávala. „Škola blízko, kroužky, nebude se nudit.“ Honzík se babičky bál pustit, brečel, ale kdo by odporoval matce?
„Týden bez mě vydržíš,“ řekla Helena manželovi. „Už to nemůžu, srdce mě bolí, musím Terezu navštívit.“ Václav chtěl jet s ní, ale na podzim se mu udělalo špatně. Helena sbalila tašky, naložila dary z vesnice. Václav ji před úsvitem doprovodil na vlak. Od posledního setkání uplynuly tři roky – Honzík musel být velký.
„Mami, proč jsi neřekla, že přijedeš?“ přivítala ji Tereza, jen stěží skrývajíc podráždění. „Mohlas zavolat! Musela jsem si vzít volno, vyzvednout Honzíka ze školy, běhat pro nákup. Celý den na nohách kvůli tvému vzkazu!“
„Promiň, zlatíčko, chtěla jsem překvapit,“ omlouvala se Helena, kráčejíc od autobusového nádraží. „Víš, jak u nás na vesnici je to s spojením…“
„Stalo se něco? Chceš mi něco říct? Jak je táta?“
„Všechno v pořádku, trochu je nastydlý, podzim je podzim. Ale držíme se.“
Dveře bytu otevřel Honzík. Bože, jak vyrostl! Široká ramena jako po dědovi a stejné silné ruce.
„Ahoj, vnoučku!“ zaradovala se Helena a objala ho.
„Čau, babi,“ Honzík se rychle vyvlékl z objetí a pozorně ji pozoroval.
„Proč jste nevyšli naproti? S těmi taškami jsem se málem unavila,“ vyčítavě řekla Helena, hledíc na dceru.
„Připravovali jsme se na tvůj příjezd,“ odpověděla Tereza. „Uvařila jsem oběd, musíš se po cestě najíst.“
Helena si povzdechla – no dobře, ať tedy. Za pár minut už volala manželovi:
„Všechno je v pořádku, Václave! Přivítali mě, pomohli! Neboj se, sedíme ke stolu, Tereza uvařila, je to výborné. Všichni tě objímají!“
U stolu Tereza nalila polévku a zeptala se:
„Jednu řízeček nebo dva, mami?“
Helena, hladová z cesty, by snědla všechny, ale podívala se na dceru a řekla:
„Dej to na stůl, vezmu si sama.“
Na míse leželo pět malých řízků. Každý si vzal jeden. Helena sáhla pro druhý, ale na třetí si netroufla – bylo jí to divné. Vzpomněla si, jak dětem vařila hory jídla, hlavně na svátky, aby se všichni najedli dosyta. A tady… Má snad Tereza problémy? Měla by jí pomoct penězi, s Václavem mají úspory a úroda ten rok byla dobrá.
Prošla byt. Čerstvá rekonstrukce, nový nábytek, televize na stěně v obýváku. Honzíkův pokoj byl sice malý, ale útulný, všechno potřebné tam bylo.
„Na jak dlouho jsi přijela?“ zeptala se Tereza, když myla nádobí.
„Co, nerada mě vidíš? Jen jsem přijela a už se ptáš, kdy odjedu?“
„Ne, jen lístky je lepší koupit dopředu. Zítra můžu zajít na nádraží a koupit zpáteční, ať to neodkládáš.“
Helena pokrčila rameny – no dobrá, když myslí. Večer strávila s Honzíkem, prohlíželi fotky a videa ze školních akcí. Těšila se, jak je vnuk chytrý. Škoda, že to Václav nevidí. Musí Honzíka poprosit, aby dědovi podepsal pohlednice.
Uběhlo pár dní. S každým večerem byly rozhovory chladnější. Honzík se častěji zavíral v pokoji, učil se nebo utíkal k sousedům hrát videohry. Tereza zůstávala v práci nebo chodila s kamarádkami, vracela se pozdě, zula boty a hned šla spát. Helenu mrzela ztráta obyčejného lidského tepla. Takovouhle návštěvu si nepředstavovala.
Zavolala Václavovi a začala balit. Když šla kolem Honzíkova pokoje, zaslechla rozhovor Terezy s ním:
„Mami, a kdy přijde strejda Pavel? Slíbil, že mě vezme na fotbal.“
„Brzy, synku, až babička odjede…“ odpověděla Tereza.
„A kdy babička odjede?“
Helena ztuhla. Slzy jí tekly po tvářích. Držíc se stěny a svírajíc si srdce, došla do pokoje, rychle sbalila věci, hodila kabát a už stála ve dveřích, když Tereza vyšla.
„Kam v noci? Vlak máš až zítra večer!“
„To je jedno, lístek vyměním. Ach, Terezo, ne tak jsme tě s otcem vychovávali. Otci nicNevyřkne, jen pevněji sevřela tašku a vyšla do chladné noci, kde ji čekala dlouhá cesta domů k jedinému člověku, který ji pořád ještě miloval.
