Stíny minulosti: Melancholická pravda v obci Lískovec
Jakub onemocněl. Přijel k babičce do vesnice Lískovec, kde vzduch voněl loukami a vzpomínkami na dětství. Ležel na staré posteli a smutně pohlédl na babičku Marii.
„Jsem rád, že tě mám, bábo,“ tiše řekl. „Jinak jsem na světě sám. Třeba mě nikdo nepotřebuje?“
„Co to povídáš, Jakube, zbláznil ses?!“ vykřikla babička a rozhořčeně máchla rukama. „Takový hezký chlap a nikomu bys nebyl? Každá osamělá žena by tě uvítala jako dar z nebes! Lež a nehýbej se, zajdu k sousedce pro lipový med…“
Marie zakroutila hlavou a odešla. Jakub zavřel oči a propadl do neklidného spánku. Najednou zaskřípaly dveře a ticho přerušily lehké kroky.
„Bábo, to jsi ty?“ Jakub otevřel oči a prudce se posadil, protože svému zraku nemohl uvěřit.
Jakub spěchal za babičkou do Lískovce. Poslední roky se o ni staral sám. Rodiče měli svých starostí dost – otec ještě dřel v továrně a matka trávila hodiny na zahrádce, kde pěstovala květiny a zeleninu. K babičce zavítala tak jednou za měsíc.
„Já jsem zkrátka nejvolnější,“ usmíval se Jakub. „Je mi sedmatřicet a pořád žádná rodina. A vy pořád někde lítáte nebo rekonstruujete.“
„Babička tě miluje,“ odpověděla matka. „Ví, že jí vždy přivezeš nákup, pomůžeš v domácnosti a strávíš s ní víkend.“
„Jo, mám ji rád,“ vzpomínal Jakub dojatě. „Jako malej jsem tady každé léto řádil, pak přišla vojna, práce, shánění peněz… Teď je čas splácet dluhy.“
„Dluhy dluhy, ale kdy se konečně oženíš?“ nedala si matka pokoj. „Už by bylo na čase, Kubo, mít děti, nebo zůstaneš navždycky sám.“
Jakub jel po polní cestě, v kufru se houpaly tašky s nákupem. Myšlenkami se vracel do mládí, kdy se v sousední vesnici Vrbice zamiloval do dívky – prosté, ale tak blízké. Lucie byla tichá, s výmluvnýma očima, které prozrazovaly její city. Jejich letní schůzky byly plné vášně a něhy.
„Škoda, že to skončilo,“ povzdechl si Jakub. „Já narukoval a ona, jak se ukázalo, měla jiného – chlapa, co se vrátil z práce v cizině a udělal jí scénu před celou vesnicí. Ach, Lucie…“
Na kraji cesty spatřil stopařku. Jakub přibrzdil.
„Můžete mě vzít do Vrbice?“ zeptala se a odhrnula si tmavou ofinu.
„Nasedej,“ přikývl.
Cestou se na ni pokradmé díval. Něco v její tváři mu připadalo povědomé, skoro důvěrně známé.
„Jste odsud, nebo na návštěvě?“ zajímal se.
„Jedu domů,“ odpověděla. „Dala jsem zkoušky na zdravotní školu, teď budu odpočívat. I když co je v létě na vesnici za odpočinek – samá práce. Ale doma je dobře, máma čeká.“
Usmála se a Jakub ztuhl – ten úsměv byl jako vystřižený z Luciných vzpomínek!
„Nebyla vaše maminka náhodou Lucie?“ opatrně se zeptal.
„Jsem Petra Nováková,“ odpověděla. „Máma za svobodna byla Lucie Machová.“
„Aha, jasně,“ Jakub cítil, jak mu divoce buší srdce. „To jsem se ptal na ni.“
„Vy jste znal moji mámu?“ podivila se dívka.
„No, kdysi,“ vyhnul se přímé odpovědi a všiml si u ní na tváři znaménka – stejného jako měl on sám.
„Kolik vám je?“ zeptal se, snažíc se znít nenuceně.
„Brzy mi bude osmnáct,“ zasmála se. „I když vypadám mladší.“
„To přejde,“ řekl Jakub, zastavuje auto. „Asi jste po mamince?“
„Spíš po tátovi,“ vážně odpověděla, vystupujíc. „Jenže jeho osud byl smutný. Zemřel, když mi bylo deset. Teď jsme s mámou samy. Štěstí je krátké…“
Zamávala a odešla k domu. Jakub dlouho seděl za volantem a díval se za ní.
Babička hned poznala, že je něco v nepořádku.
„Co se děje, Kubo? Není ti špatně? Dám čaj s malinama?“
„Ne, bábo, v pohodě. A kde máš ten starý fotoalbum?“ zeptal se náhle.
„V komodě na verandě. Proč?“
„Jen bych si rád zavzpomínal na mládí,“ odpověděl.
Prohlíželi si společně fotky. Babička povídala o sousedech, kamarádech, příbuzných. Když Jakub mimoděk zmínil Lucii, Marie si povzdechla.
„Po tvým odchodu se rychle vdala za toho svého Josefa. Měl ji rád, ale ty jsi jim málem rozbil svatbu, fešáku,“ usmála se. „Vždycky jsi byl holčičím favoritem. Kdy už se konečně oženíš?“
„A její muž prý zemřel?“ opatrně se zeptal Jakub.
„Dávno. Byla to těžká rána…“ Babička se na něj významně podívala a odešla do kuchyně.
Celý den Jakub nemohl najít klid. Dívka, kterou svezl, mu nešla z hlavy. To znaménko, úsměv, věk – všechno sedělo. Mohla být jeho dcerou? Srdce se mu svíralo při pomyšlení, že Lucia před ním možná tajila pravdu. Proklínal se, že tenkrát, mladý a hloupý, za ni nebojoval a prostě odešel.
Druhý den ráno, sotva se probudil, nasedl do auta a vyrazil do Vrbice. Lucia právě věšela prádlo na dvorku. Když ho uviděla, ztuhla a pak, nechávajíc necky, utíkala do domu.
„Lucie, pojď ven, potřebuju s tebou mluvit!“ zavolal Jakub, který cítil, jak se mu hlas chvěje.
Zastavila se na zápraží, pomalu došla k brance a otevřela ji.
„Pojď do zahrady, ať nás Petra neuslyší,“ řekla tiše. „Proč jsi přišel, Jakube?“
„Jsem teď u babičky, nedaleko…“ začal.
„Tolik let tě nebylo. Co chceš?“ Její oči se leskly slzami.
„Měla jsi na mě tehdy velkej vztek?“ zeptal se. „MůA rok na to už stál před vesnickým kostelíkem s Lucií po boku a Petra, teď už jeho dcera, jim přála štěstí do společného života.