Stíny minulosti: Dramatická pravda v obci Lískovec
Jakub onemocněl. Přijel k babičce do vesnice Lískovec, kde vzduch voněl trávou a vzpomínkami na dětství. Ležel na staré posteli a smutně se podíval na babičku Marii.
„Dobře, že tě mám, baběčko,“ zašeptal. „Jsem na světě sám. Asi jsem nikomu nepotřebný.“
„Co to povídáš, Jakube, zbláznil ses?“ zvolala babička a tleskla do dlaní. „Takový pohledný muž a nemá cenu? Každá osamělá žena by tě považovala za dar osudu! Lehni si, já zajdu k sousedce pro lipový med…“
Marie pokývala hlavou a odešla. Jakub zavřel oči a ponořil se do neklidného spánku. Najednou skřípla dvířka a lehké kroky narušily ticho.
„Babi, to jsi ty?“ Jakub otevřel oči a prudce se posadil, nevěřil vlastním smyslům.
Do Lískovce k babičce spěchal už dlouho. Poslední roky se o ni staral sám. Rodiče měli svých starostí: otec pořád dřel v továrně, matka trávila dny na zahrádce mezi květinami a záhony. K babičce zajela jen jednou za měsíc.
„Já mám nejvíc času,“ usmál se Jakub. „Žádnou rodinu jsem nezaložil, i když je mi už sedmatřicet. Vy jen pořád někde běháte nebo něco opravujete.“
„Babička tě miluje,“ odpověděla matka. „Ví, že přivezeš nákupy, pomůžeš v domácnosti a strávíš s ní víkendy.“
„Ano, mám ji rád,“ vzpomínal Jakub s dojetím. „Jako dítě jsem tu každé léto běhal, pak přišla služba, práce, peníze… Teď je čas splácet dluhy.“
„Dluhy dluhy, ale kdy se konečně oženíš?“ neustávala matka. „Je načase, Jakuše, mít děti, nebo zůstaneš navždy sám.“
Po polní cestě jel, v kufru auta se houpaly tašky s nákupy. Myšlenky se vracely k mládí, když se v sousední vsi Vrbová zamiloval do dívky – prosté, ale tak blízké. Radka byla tichá, s výraznýma očima, které prozrazovaly její city. Letní schůzky byly plné vášně a něhy.
„Škoda, že to skončilo,“ povzdechl si Jakub. „Odešel jsem na vojnu, a jak se ukázalo, měla jiného – ten se vrátil z práce v cizině a udělal jí scénu před celou vesnicí. Ach, Radko…“
Na kraji silnice uviděl dívku, která stopovala. Přibrzdil.
„Můžete mě vzít do Vrbové?“ zeptala se a odhrnula si tmavou patku z čela.
„Nastup,“ přikývl.
Cestou na ni Jakub pokradmu hleděl. Něco v jejích rysech mu připadalo povědomé, téměř známé.
„Jsi odsud, nebo na návštěvě?“ zeptal se.
„Jedu domů,“ odpověděla. „Složila jsem zkoušky na zdravotní škole, teď budu odpočívat. I když – jaké léto na vesnici… Pořád jen práce. Ale doma je dobře, máma čeká.“
Usmála se a on ztuhl – ten úsměv byl jako kopie Radčina!
„Ty nejsi náhodou Radčina dcera?“ opatrně se zeptal.
„Jsem Jana Kovaříková,“ odpověděla. „Máma se za svobodna jmenovala Radka Machová.“
„Aha, jasně,“ Jakub cítil, jak se mu rozbušilo srdce. „Právě na tvou mámu jsem se ptal.“
„Znal jste ji?“ podivila se dívka.
„Jen jsem ji kdysi viděl,“ vyhnul se odpovědi a všiml si jizvičky na její tváři – stejné jako měl on sám.
„Kolik ti je, studentko?“ zeptal se, aby zněl nenuceně.
„Brzy osmnáct,“ zasmála se. „I když vypadám mladší.“
„To přejde,“ řekl Jakub a zastavil auto. „Asi budeš po mámě, co?“
„Spíš po otci,“ vážně odpověděla, vystupovala. „Jenže jeho osud byl nešťastný. Zemřel, když mi bylo deset. Teď jsme s mámou samy. Štěstí je pomíjivé…“
Zamávala mu a odešla k domu. Jakub dlouho stál opřený o volant a díval se jí za záda.
Babička okamžitě poznala jeho smutek.
„Co je ti, Jakube? Snad nejsi nemocný? Chceš čaj s malinami?“
„Ne, ne, babičko, nic. Kde máš ten starý fotoalbum?“ zeptal se náhle.
„V komodě na verandě. Co se děje?“
„Chci si zavzpomínat,“ odpověděl.
Prohlíželi si fotky. Babička vyprávěla o sousedech, přátelích, příbuzných. Když Jakub nenápadně zmínil Radku, Marie si povzdechla.
„Po tvém odjezdu se rychle vdala za svého Josefa. Miloval ji, ale ty jsi jim málem rozbil svatbu, krasavče,“ usmála se babička. „Vždycky jsi byl oblíbencem holek. Kdy už se oženíš?“
„Je pravda, že její muž zemřel?“ opatrně se zeptal Jakub.
„Už dávno. Velká ztráta…“ Babička se na něj podívala a odšla do kuchyně.
Celý den byl Jakub jako na trní. Dívka, kterou vezl, mu nešla z hlavy. Jizvička, úsměv, věk – všechno sedělo. Mohla být jeho dcerou? Srdce mu svírala představa, že Radka mohla zatajit pravdu. Vinil se, že tehdy, v mládí, za ni nebojoval a prostě utekl.
Druhého dne ráno nasedl do auta a odjel do Vrbové. Radka právě věšela prádlo na dvorku. Když ho spatřila, ztuhla, pak odhodila kbelík a běžela do domu.
„Radko, pojď ven, musíme si promluvit!“ zakřičel Jakub a cítil, jak se mu třese hlas.
Zastavila se na zápraží, pomalu došla k vratům a otevřela je.
„Pojďme do zahrady, aby Jana neslyšela,“ zašeptala. „Proč jsi přišel, Jakube?“
„Bydlím teď u babičky, nedaleko,“ začal.
„Tolik let tě nebylo. Co chceš?“ Její oči se leskly slzami.
„Zlobila ses na mě tehdy?“ zeptal se. „Mám vinu. Neměl jsem to tak nechat. Měl jsem za tebe bojovat…“
„Proč to probírat?“ špitla Radka. „Byli jsme mladí a bláhoví. I já mám vinu – nepočkala jsem na Josefa, zamilovala se do tebe. Nic dobrého z tohoByla to těžká cesta plná výčitek, ale nakonec našli odvahu postavit se pravdě tváří v tvář a začít znovu.