Stíny minulosti: Cesta k novému štěstí
Jakub vyšel z práce a málem uklouzl na zledovatělých schodech. Předešlého dne padal mokrý sníh, v noci přituhlo a ráno bičoval ledový vítr do tváří. Na silnicích hučely auta, řidiči troubili, spěchali domů. Dříve by ho zácpy rozčilovaly, teď však byly spásou – domů se mu vůbec nechtělo.
Něco se v jejich vztahu s Barborou pokazilo. Sedm let manželství, které začalo ještě za studií, jako by se rozplynulo v každodenní rutině. Láska, pokud vůbec existovala, vyprchala a zůstala jen zvyk. Jakub si stále častěji kladl otázku: Kde je ten pocit, který je kdysi spojoval? Byl vůbec reálný?
Krize potkají každou rodinu, ale oni s Barborou neměli děti, kvůli kterým by stálo za to bojovat. Jejich manželství bylo od začátku klidné, bez vášnivých výbuchů. Jakub kvůli Barboře nikdy nepřestal rozumovat, ale vedle ní mu bylo příjemně.
„Jsme spolu čtyři roky,“ řekla mu jednou na vysoké. „Co bude dál? Chci vědět, jestli pro mě v tvých plánech místo je.“
Její slova zněly jako náznak svatby. Jakub na manželství nepomýšlel, ale odpověděl:
„Samozřejmě, že je. Až doděláme školu, najdeme si práci, vezmeme se. Proč se ptáš?“
„Chci mít jistotu,“ tiše odvětila.
„Neboj se, všechno bude: bílé šaty, svatba, děti,“ objal ji Jakub a věřil, že to tak skutečně dopadne.
Barbora téma znovu neotevřela až do promoce. Po škole se oba uchytili v práci – ona trvala na tom, aby každý byl v jiné firmě. Stýkali se méně. Před jejím narozeninami se Barbora znovu zmínila o svatbě:
„Máma se ptá, kdy se vezmeme.“
„Proč spěchat?“ vyhnul se odpovědi Jakub.
„Ty mě nemiluješ?“ v jejím hlase zabrnkaly slzy. „Proč mi pak celé ty roky motáš hlavu?“
Jakub si na ni zvykl. Proč hledat jinou? K narozeninám jí daroval prsten a požádal ji o ruku. Barbora zářila, její matka utírala slzy. Doma Jakub oznámil rodičům:
„Beru si Barboru.“
Matka se zamračila:
„Proč tak brzo? Nejprve se postavte na nohy. Nebo je to z donucení?“
Nelíbila se jí Barbora – příliš panovačná, navzdory zdánlivé skromnosti.
„Žádné donucení,“ odvětil Jakub. „Milujeme se. Čtyři roky spolu – na co ještě čekat?“
„To je její nápad,“ povzdechla si matka. „Zamysli se, synu.“
Ale Jakub už měl rozhodnuto.
Květnová svatba byla nádherná. Barbora v bílých šatech vypadala jako ztělesnění jara. Děti? Shodli se, že počkají, nejprve koupí byt a auto. Jakubovi rodiče pomohli s první splátkou hypotéky. Mladí si koupili dvoupokojový byt a zařídili ho. Otec mu věnoval staré auto a sám si pořídil nové. Život se zdál být uspořádaný.
Pak Barbora dostala nápad: Jakub by měl začít podnikat. Potkala spolužáka, který obchodoval s elektronikou a hledal partnera.
„Jsem stavitel, moje práce mě baví,“ namítl Jakub. „Konkurence je obrovská, nemá to smysl.“
„Myslela jsem, že chceš pracovat sám,“ trvala na svém. „Elektronika potřebuje každý. Konkurenci můžeš porazit.“
„Nechci,“ zavrtěl hlavou.
Barbora se urazila. Poprvé se vážně pohádali, několik dní spolu nemluvili. Pak se usmířili, ale ona se k tématu vrátila, přesvědčovala ho, že podnikání by rychleji splatilo hypotéku. Jakub začal mít podezření, že matka měla pravdu: s manželstvím pospíchal. Miluje vůbec Barboru?
Naštěstí její spolužák zkrachoval a téma podnikání bylo uzavřeno. Splatili hypotéku, koupili Jakubovi terénní auto, pak menší vůz pro Barboru. Byl čas myslet na děti. Matka se znepokojovala:
„Proč ještě nemáte děti? Co je špatně?“
„Všechno přijde,“ uklidňoval ji, neprozrazoval, že Barbora je proti.
„Kamarádi už mají děti,“ řekl jednou manželce. „Nám bude brzo třicet. Máme všechno: práci, byt, auta. Je čas.“
„Jaké děti?“ mávla rukou. „Nenechám kvůli mateřské kariéru. Stát se jen hospodyňkou? Tys bys mě přestal milovat.“
Barbora dostala povýšení, ponořila se do projektů. Děti zůstaly Jakubovým snem, zatímco ona zvolila kariéru.
Večer, když se konečně protáhl zácpou, vešel do bytu. Barbora seděla s telefonem u ucha.
„Proč tak dlouho?“ zamračila se.
„Zácpy,“ stručně odpověděl.
„Volala Lenka, zvala nás na Silvestra,“ řekla. „Proč mlčíš?“
„Už jsi asi souhlasila,“ pokrčil rameny.
„Ty proti?“ ucedila podrážděně.
„Chtěl jsem zůstat doma. Pořád se od sebe vzdalujeme, Báro. Udělejme to romanticky, jen ve dvou, při svíčkách.“
„Vážně?“ ušklíbla se. „Budeme sedět u televize, pak k tvým rodičům, pak k mé mámě. Nuda. Slíbila jsem Lence.“
Znovu se ponořila do telefonu. Jakub zkusil ještě jednou:
„Řekneme, že plány se změnily.“
„Ne,“ odsekla.
Na Leničině večírku bylo hlučno. Jakub si všiml, jak na Barboru nezůstane pohledem jeden z mužů. Koketovala, hlasitě se smála, pak s ním šla tančit. Po tanci zmizeli v koutku a živě debatovali. Jakub bez slova odešel.
Barbora se vrátila až po třech hodinách, rozzuřená:
„Ty jsi mě tam nechal!“
„Byla jsi zaneprázdněná,“ odsekl. „Doprovodil tě ten tvůj gentleman?“
„Ano! A ty…,“ zarazila se.
„Co já? Je bohatý a já neúspěšný? Chceš rozvod?“
„Klidně!“ vyštěkla.
Nový rok přivítali ve hádce. Rozvod byl nevyhnutelný. Barbora požadovala byt, ale Jakub odmítl: splácel hypotéku, investoval do rekonstrukce. Soud rozdělil majetek. Dostala garsonku, část nábytku musela Jakubovi vrátit.
NeZpočátku mu bylo smutno, ale postupně si zvykl na samotu a naučil se žít nový život.