*Temná minulost a nová cesta*
Dnes jsem se vrátil z práce do našeho bytu v klidné čtvrti ve Vršovicích. Otevřel jsem dveře klíčem a zůstal stát v předsíni jako přibitý. Vedle mých bot a ženiných lodiček stály upravené cizí boty. Okamžitě jsem je poznal – patřily manželčině sestře, Daniele. „Proč je tady? Eliška mi neříkala, že má přijít,“ problesklo mi hlavou, zatímco jsem cítil, jak mě svírá úzkost. Chtěl jsem ženu zavolat, ale něco mi našeptávalo: nepospíchej. Místo toho jsem ztichl a poslouchal hovor, který se linul z obýváku. To, co jsem slyšel, mi sevřelo srdce hrůzou.
„Elíško, tvůj manžel je zase na služební cestě?“ oslovil mě kolega Vojta, když mě dohnal na parkovišti před kanceláří. „Nezajdeme na kafe? Dáš si své oblíbené latté, pokecáme. Vždycky jen ahoj a čau, jako bychom byli cizí.“
„Promiň, Vojto, dnes to nejde,“ odpověděl jsem s nuceným úsměvem. „Eliška slíbila, že bude dnes doma dřív, chceme vybrat nábytek do kuchyně. Pořád ještě nemáme hotový rekonstrukci. A mimochodem, už dlouho nebyl na služebce.“
„A chodí domů vždycky včas?“ zazněl v jeho hlase lehký posměšek.
„Ne vždy,“ povzdechl jsem si. „Potřebujeme peníze, takže občas zůstává v práci déle. Až zařídíme byt, třeba to bude lepší.“
„Chápu,“ ušklíbl se Vojta, popřál mi hezký večer a odešel jiným směrem.
Měl jsem štěstí – tramvaj přijela rychle, i když obvykle trpělivě čekám. Sedl jsem si k oknu a zamyšleně hleděl ven. Kdysi jsem málem oženil s Vojtovou sestrou. Rozešli jsme se kvůli pitomé hádce, na jejíž důvod si už ani nevzpomínám. Pak přišla Eliška a já, abych Vojtovi dokázal, že se nezhroutím, jsem se s ní rychle oženil. „Tak se podívej, nejsem sám, teď budeš litovat,“ myslel jsem si tehdy.
Vojta se snažil usmířit, prosil o odpuštění, přísahal, že mě udělá šťastným, ale já byl příliš zabraný do Elišky. Myslel jsem si, že jsem Vojtu nikdy nemiloval, že to všechno byla chyba. Postupně jsem na něj skoro zapomněl, ale nedávno ho přeložili z pražského ústředí k nám do pobočky. Tvářil se, že je rád, že se zase potkáváme, ale tušil jsem, že si ten přenos zařídil schválně, když zjistil, kde pracuju. Bylo mi příjemné, že je stále svobodný a dívá se na mě stejně vřele. Hluboko v duši jsem mu přál štěstí, ale kdesi v srdci jsem cítil mírnou závist vůči jeho budoucí ženě – Vojta uměl krásně dvořit, byl to pravý romantik.
Eliška byla dobrou manželkou, ale v poslední době čím dál častěji mizela v práci. Snažila se pro naši budoucnost, abychom neměli nouzi, ale na mě jí nezbýval čas. Bydleli jsme v bytě její sestry Daniely, která nám laskavě nabídla ubytování, dokud jsou její děti malé. Daniela a její muž neměli finanční starosti – ona nikdy nepracovala a byty pronajímali jako investici pro děti. My s Eliškou jsme si udělali rekonstrukci podle svého vkusu, teď nakupovali nábytek. Někdy mi ale bylo líto, že jsme si nevzali rovnou pronajatý byt. Tolik peněz jsme dali do rekonstrukce, že by stačilo na roky nájmu nebo první splátku hypotéky. Ale Eliška nadšeně souhlasila, když Daniela nabídla ten byt.
Vystoupil jsem z tramvaje a spěchal k domu. Ve vzduchu visela vůně blížícího se deště, ale já chlad nevnímal. Myšlenky se mi míhaly, nedokázal jsem se soustředit. Jak dlouho už bydlíme v tomhle bytě? Rok? Dva? Přesný čas mi unikal, ale pocit, že náš domov je pořád jen dočasný, mě neopouštěl. Dělali jsme rekonstrukci, zařizovali se, ale pořád jsme čekali na něco víc, jako by skutečné štěstí bylo někde v nedohlednu.
Když jsem došel k domu, všiml jsem si, že jdu pomalu, jako bych odkládal návrat. Dveře do průjezdu zakvílely a pustily mě do pološera. Když jsem stoupal do třetího patra, cítil jsem, jak ve mě roste nevysvětlitelná úzkost.
Vešel jsem do bytu a zůstal stát. Vedle mých bot a Eliščiných tenisek stály Danieliny elegantní lodičky – drahé, s nízkým podpatkem. „Co tu dělá?“ pomyslel jsem si, nevěda, že by žena zmiňovala její návštěvu.
Chtěl jsem zavolat, že jsem doma, ale něco mě zastavilo. Instinkt mi říkal: nespěchej. Ztichl jsem a naslouchal hlasům z obýváku.
„S mužem jsme chtěli na dovolenou,“ říkala Daniela. „Ale on nemá volno, tak jsem ti ty zájezdy chtěla dát. Ale s podmínkou: pojedeš ne s Eliškou, ale s Kristýnou.“
Ztuhl jsem. „Kristýna?“ Vybavil jsem si, jak Eliška jednou zmínila to jméno, když vyprávěla, že se ho Daniela pokoušela seznámit. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale teď mi srdce svíralo zlé tušení.
„Dani, nepotřebuju Kristýnu,“ odsekl jsem podrážděně. „Už jsem ti stokrát řekl: mám Elišku. Proč zas začínáš?“
Vydechl jsem si s úlevou. Všechno je jasné – Daniela jako obvykle vnucuje své nápady. Už jsem chtěl vejít do obýváku, ale její slova mě zastavila.
„Koho se snažíš přesvědčit?“ Danielin hlas ztvrdl. „Pamatuju, jak jsi miloval Kristýnu. Dokonce jste se chtěli vzít, ale pak ses kvůli hlouposti urazil. Přestaň se vzpouzet, vždyť vidíš: Eliška pro tebe není ta pravá. Ale Kristýna – to je něco úplně jiného.“
Zůstal jsem stát a nemohl uvěřit svým uším. Miloval? Chystali se vzít? Eliška vždycky tvrdila, že Kristýna ji nezajímá. Díval jsem se do země, nevěda, jak zareagovat, ale Danielina slova pálila jako žár.
„No a co?“ zněl můj hlas podrážděně, ale zazněla v něm nejistota. „To je minulost. Ano”V tu chvíli mi došlo, že i když minulost může vrhat stíny, budoucnost je jen na nás a rozhodl jsem se postavit za svou ženu i za náš společný život.”