Stín zrady: Cesta k svobodě Jany
Jana, unavená po dlouhém pracovním dni, vláčela do bytu v Brně těžké nákupní tašky. Hodila je na kuchyňskou linku, převlékla se do domácího a všimla si, že manžel Tomáš není doma.
„Zvláštní,“ zamumlala se zamračeným výrazem. „Kde se tak dlouho zdržuje? Zase ho v práci zdrželi?“
Jejich syn Jakub zrovna pobýval u tety v sousedním městě. Uvařila si bramboračku, najedla se sama a usadila se na gauči, kde začala projíždět sociální sítě. V doporučených se objevil profil neznámé dívky – mladé, upravené, se zářeským úsměvem. Jana, hnána zvědavostí, na profil klikla, otevřela fotky a vydechla, jako by ji někdo udeřil do žaludku.
„Konečně jsme tady!“ Vystoupila z taxíku a cítila, jak jí žaludek ještě stále jde kolem z cesty. Hltavě se napila teplé vody z lahve.
Cestování autem jí nikdy nedělalo dobře, a místní taxikář, jak se zdálo, vůbec nevěděl, co je to brzda.
„Mami, jsi v pořádku?“ Jakub, který miloval auta stejně jako jeho otec, se na ni díval znepokojeně.
„Je to dobrý, Kubíku, jen mi není nejlíp. Za chvíli to bude lepší, tak pojďme se ubytovat v hotelu!“
Tato dovolená nebyla plánovaná. Jana najednou pochopila, že už déle nevydrží žít pod jednou střechou s manželem. Brala přesčasy, hodiny chodila se synem do parku, jen aby ho nemusela vidět. Každý pohled na okna jejich bytu, kde byl Tomáš, jí vháněl slzy do očí.
„Mami, podívej, tady jsou skluzavky! Můžu jít hrát?“ Jakub ji tahal za ruku.
„Samozřejmě, zlatíčko, běž. Já zatím odnesu věci.“
K Janě přiběhla baculatá žena se širokým úsměvem:
„Ahoj, nově příchozí! Jaký máte krásného kluka! Chcete, abych mu chvíli dělala společnost? Pak mi třeba můžete pomoct vy! Tady si všichni pomáháme! A každý večer tu máme koncerterdy! Hrajete na něco? Zpíváte? Já třeba umím lidovky! Chcete se přidat? Já jsem Květa!“ spustila bez dechu.
Janu, které stále nebylo nejlíp, lákala jen jediná věc – vlézt pod klimatizaci a lehnout si. Koncerty ji tolik nebraly.
„Děkuji, ale nebudu se účastnit. Syn si hraje sám, nestojím o to, abych hlídala cizí děti. Promiň, musím jít,“ odsekla.
Květa se urazna odvrátila. Jana se vratkými kroky dopotácela k pokoji. Klimatizace na minimum, závěsy zatáhnuté, postel… Konečně sama. Zavřela oči a myšlenky ji odnesly zpět. Kdy přesně její jindy milovaný Tomáš začal vyvolávat jen podráždění?
Možná to začalo, když místo pomoci s opravou koupelny odjel za kamarádem.
„Jani, Pavel měl v garáži nepořádek, museli jsme to uklidit, a pak nás pozval na pivo a grilování!“ vesele vykládal, zatímco Jana omývala tříletého Jakuba od barev, kterými se umazal, když lepila obklady.
Nebo ten případ, kdy bylo Jakubovi čtyři? Na hřišti si poranil nohu. Jana, v slzách, nevěděla, co dělat. Zavolala Tomášovi, ale ten jen odsekl:
„Zavolej sanitku, proč brečíš? Odvez ho sama, vždyť je to banální!“
Odvezla ho, držela ho v náručí, dokud lékaři ránu ošetřovali, šeptala mu, aby neplakal. A večer, když Tomáš přišel, jen letmo pohlédl na syna a prohodil:
„No vidíš, nic hrozného, do svatby se to zahojí.“
Jana upadala do polospánku, těžké myšlenky ustupovaly. Ale vtom někdo zaklepal na dveře.
„Kdo to zas je?“ zamumlala a zvedla se.
Za dveřmi stála Květa.
„Omlouvám se, zapomněla jsem ti říct! Tady si všichni pomáháme. Pokud budeš potřebovat nákup, my s manželem jedeme, řekni, a něco ti přivezeme!“
„Už si tykáme?“ unaveně pomyslela si Jana. Ale Květa vypadala upřímě, a tak jí bylo trochu trapně.
„Děkuji, Květo, ale jsem strašně unavená. Potřebuju odpočívat.“
„Jasně, odpočívej!“ Květa se usmála a odkvačela.
Jana ulehla, ale než stačila zavřít oči, dveře se otevřely a dovnitř vtrhl Jakub s uplakanou osmiletou holčičkou.
„Mami, to je Verunka! Rozpletly se jí copy a mamka jí řekla, že se nesmí vrátit s neupravenými vlasy!“
„No dobře, pojď sem, holčičko,“ povzdechla si Jana.
S obtížemi jí zapletla copy a utřela jí slzy.
„Tak, umyj si obličej a běž si hrát!“
„Mami, jsi nejlepší!“ Jakub s Verunkou rychle zmizeli.
Spánek nepřicházel. Jana se převalovala, ale ospalost byla fuč. Během dovolených obvykle hned rozkládala věci, vytvářela si pohodlí. Tomáš vždycky hned utíkal na pláž nebo do baru, a když ho se synem našli, byl už uprostřed jíné party, s pivem a historkami.
„Tvůj muž je prostě srdce společnosti!“ záviděly kamarádky.
A Jana toužila, aby byl alespoň jednou srdcem jejich rodiny.
Vyšla na balkon. Moře se třpytilo ve slunci, přesně jak slibovala cestovka. Najednou ucítila kouř. Otočila se a uviděla, jak z vedlejšího balkonu stoupá dým.
„Promiň, neruším?“ ze sousedního balkonu vykoukla žena kolem třicítky.
„Ne, jen ten vítr,“ mávla rukou Jana.
„Jsem zvyklá, že vedle nikdo nebydlí, tak si tu pokuřuju. Jsem Radka,“ usmála se.
„Jana. Jsem tady se synem.“
„Já s dcerou Verunkou!“
„To ty jsi jí vyhrožovala kv.
„Už to ví celý hotel?“ zasmála se Radka. „Poslyš, proč tu stojíme přes zeď? Pojď dolů, mám víno. Na uvítanou?“
„Jdeme na to!“ Nálada Jany se začala zvedat.
RadkaRadka se ukázala být živelnou brunetkou s hravým pohledem a už připravila „hostinu“ – hroznové víno, plastové kelímky a láhev sektu.