**Stín zrady: Cesta k osvobození Jitky**
Jitka, unavená po dlouhém pracovním dni, vláčela do bytu v Brně těžké tašky s nákupem. Hodila je na kuchyňskou linku a převlékla se do domácího. Manžel nikde.
„Divný,“ zamumlala a zamračila se. „Kde se tak dlouho motá? Zase zdrželi v práci?“
Jejich syn Honza byl u tety v sousedním městě. Jitka uvařila bramboračku, najedla se sama a usadila se na gauči s mobilem. V doporučených příspěvcích se objevil profil neznámé dívky — mladé, zářivé, s oslnivým úsměvem. Zvědavě klikla na její fotky a vydechla, jako by dostala ránu pod žebra.
„Konečně jsme tady!“ Jitka vylezla z taxíku a ještě cítila, jak se jí z té jízdy motá hlava. Hltavě se napila vlažné vody z lahve.
Nevydržela cestování autem, a tento řidič zřejmě ani netušil, že auto má brzdy.
„Mami, jsi v pořádku?“ Honza, který miloval auta stejně jako jeho otec, se na ni znepokojeně díval.
„To nic, Honzíku, jen mě trochu zvedá. Chvilku si odpočinu a pak se ubytujeme v hotelu!“
Tahle dovolená nebyla plánovaná. Jitka prostě už nemohla zůstat pod jednou střechou s manželem. Brala přesčasy, chodila s Honzou hodiny do parku, jen aby ho neviděla. Při pohledu na okna jejich bytu, kde byl Petr, jí bylo nevolno.
„Mami, podívej, tam jsou klouzačky! Můžu si jít hrát?“ Honza ji táhl za ruku.
„Samozřejmě, zlatíčko, běž. Já zatím odnesu věci.“
K Jitce přiběhla baculatá holka se širokým úsměvem:
„Jé, nováčci! To je ale parádní kluk! Chcete, abych na něj chvíli dohlédla, a pak mi pomůžete? Tady si všichni vypomáháme! A každej večer jsou tu koncerty! Co umíte? Zpíváte, tančíte? Já třeba řikám říkánky! Chcete se přidat? Já jsem Evička!“ začala rychle klábosit.
Jitka, které se pořád dělalo špatně, snila jen o tom, že si lehne pod klimatizaci. Koncerty ji nelákaly.
„Díky, ale nebudu se účastnit. Syn si hraje sám, starat se o vaše děti nechci. Promiňte, musím jít,“ odsekla.
Evička se ušklíbla, ale odešla. Jitka se kolébavě dopotácela do pokoje. Klimatizace naplno, závěsy stažené, postel… Konečně sama. Zavřela oči a myšlenky se jí rozběhly. Kdy ten její Petr, nejbližší člověk, začal vyvolávat jen zlost?
Třeba to začalo, když místo aby jí pomohl s koupelnou, zmizel s kámošem.
„Jituš, u Karla v garáži byl nepořádek, museli jsme to uklidit, a pak nás pozval na pivo a řízky!“ nadšeně vyprávěl, zatímco Jitka drhla tříletého Honzu od barvy, kterou se pomazal, když lepila obklady.
Nebo ten případ, když bylo Honzovi čtyři? Na hřišti si podvrtl nohu. Jitka, v slzách, nevěděla, co dělat. Zavolala Petrovi, a on jen odsekl:
„Volej sanitku, co brečíš? Dovážej ho sama, vždyť to zvládneš!“
Odvezla ho, držela syna, dokud lékaři ošetřovali ránu, šeptala mu útěšná slova, aby neplakal. A večer přišel Petr, koukl na Honzu a jen mávl rukou:
„No vidíš, nic hroznýho, do svatby se to zahojí.“
Jitka pomalu upadala do dřímoty, ale vtom někdo zaklepal na dveře.
„Koho to sem ještě přineslo?“ zamumlala a zvedla se.
Za dveřmi stála Evička.
„Jé, zapomněla jsem ti říct! Tady si všichni pomáháme. Kdybys něco potřebovala z obchodu, my s manželem jedeme, řekni, doneseme ti to!“
„Už se tykáme?“ pomyslela si Jitka unaveně. Ale Evička vypadala upřímně, a tak jí bylo trapně.
„Díky, Evi, ale jsem strašně unavená. Chci si odpočinout.“
„Jasně, odpočívej!“ Evička se rozesmála a utíkala pryč.
Jitka si lehla, ale sotva zavřela oči, dveře se otevřely a do pokoje vtrhl Honza s uplakanou holčičkou asi osmiletou.
„Mami, pomoz! Barušce se rozpletly copy a máma jí řekla, ať se nevrací jako cuchta! Brečí!“
„No dobře, pojď sem, holčičko,“ povzdechla si Jitka.
Nějak Barušce copy zapletla, utřela jí slzy.
„Tak, umyj se a běž!“
„Mami, ty jsi nejlepší! Půjdeme si hrát!“ Honza s Baruškou zmizeli.
Spánek se vytratil. Jitka se převalovala, ale usnout nedokázala. Během dovolené obvykle hned rozbalovala věci a vytvářela si pohodlí. Petr vždycky hned utíkal na pláž nebo do hospody, a když ho se synem našli, byl už uprostřed společnosti, s pivem a historkami.
„Tvůj muž je prostě život společnosti!“ záviděly kamarádky.
A Jitka snila o tom, že by aspoň jednou byl duší jejich rodiny.
Vyšla na balkón. Moře se třpytilo pod sluncem, jak slibovala cestovka. Vtom zachytila pach kouře. Ohlédla se a uviděla dým z vedlejšího balkónu a zakašlala si.
„Jé, promiň, vadím ti?“ zezadu se vyklonila žena kolem třicítky.
„Ne, jen ten vítr,“ mávla Jitka rukou.
„Já jsem zvyklá, že vedle nikdo není, tak si tu pokuřuju. Já jsem Lenka,“ usmála se.
„Jitka. Jsem tady se synem.“
„Já s dcerou, Baruškou!“
„To ty jsi jí vyhubovala kvůli copům?“ pousmála se Jitka.
„Už to ví celý hotel?“ zasmála se Lenka. „Poslyš, co si tu povídáme přes zeď? Sejdi dolů, mám víno. Na přivítanou?“
„Jdeme na to!“ Nálada Jitky prudce stoupla.
Lenka byla šatěnka s rošťáckým pohledem. Už měla „stůl“ připravený — hroznové víno, plastové kel”Je čas postavit se za sebe a najít štěstí, které si zasloužím.”