Stín zrady
Šestý den po sobě Eliška nemluvila s manželem. Všechno to začalo minulé úterý kvůli hloupé hádce. Jakub zapomněl vyndat maso z mrazáku, i když mu to Eliška dvakrát připomněla. Ale on, když se vrátil z práce, zase zalehl k notebooku, zahleděný do urgentních reportů.
“Jakube!” Eliščin hlas z kuchyně zněl podrážděně. “Ty mě schválně ignoruješ? Z čeho mám uvařit večeři, když tu není maso?”
“Promiň, zlatíčko,” odpověděl Jakub, aniž by zvedl oči od obrazovky. “Úplně jsem se zapomněl. Dáme si pizzu? Nebo nějaké sushi?”
“Objednej si, co chceš!” odsekla Eliška a natáhla si kabát.
“Kam jdeš?” Jakub vyšel do předsíně a překvapeně se na ni podíval.
“Na procházku,” utrhla se a práskla dveřmi.
Jakub pokrčil rameny a vrátil se k práci. Za dvě hodiny si objednal pizzu a čekal na Elišku. Ta se ale vrátila až o půlnoci, když už Praha utichla v zimní tichosti.
“Kde jsi byla tak dlouho?” vyjel na ni Jakub.
“Večeřela jsem v kavárně,” odpověděla chladně.
“Sama? V takovou dobu?”
“A co je na tom špatného? Ty ses o večeři nepostaral. Musela jsem si najít, kde se najím.”
“Budeš mi to maso věčně připomínat?” vybuchl Jakub. “No, zapomněl jsem! Komu se to nestává!”
“Nejde o to maso!” Eliška se rozkřičela. “Ty mě nebereš vážně! Žádná pozornost! Moje slova jsou pro tebe jako hrách na stěnu!”
“Cože?” Jakub přivřel oči, cítil, že hádka je přehnaná. Ale aby to nezhoršoval, dodal: “Dobře, dám si připomínku do telefonu.”
Tahle odpověď jen přilila olej do ohně. Eliška ráno mlčela, večer ho ignorovala. Třetí den Jakub nevydržel. Zkusil ji obejmout, ale ona ho hrubě odstrčila a zmizela v ložnici, s prásknutím dveří.
“Nechceš – jak chceš,” zamumlal Jakub, cítil, jak ho zalévá vlna podráždění. V práci měl plno problémů a teď i doma čelil tiché válce.
Týden uběhl v hrobovém tichu. Ve středu, o sváteční volno, se Jakub rozhodl usmířit. Vstal brzy, připravil snídani: omeletu, toast, kávu s její oblíbenou vanilkovou pěnou. Ale Eliška vešla do kuchyně, aniž by se na stůl podívala.
“Musíme se rozejít,” vyhrkla.
“Co?!” Jakub ztuhl, jako by do něj uhodil blesk. “Kvůli tomu masu?!”
“Už mi o tom masu neříkej!” vykřikla Eliška a sevřela pěsti. “Řekla jsem ti, že nejde o něj! Nic z nás nebude! Když jsme se brali, byl jsi jiný – starostlivý, pozorný. Teď od tebe nedostanu ani vlídné slovo!”
“Co to meleš?!” Jakub ji pořád miloval a dělal vše pro jejich rodinu. “Jak to, že ti nevěnuju pozornost? Chodíme spolu do kina, na kávu! Jo, přes týden mám práci, ale o víkendech jsem vždycky s tebou!”
“Necítím tě,” odpověděla ledově. “Jsi někde ve svých myšlenkách. Jsem pro tebe jako vzduch.”
“Vzduch?” Jakub se až zapotácel. “Jo, jsem zamyšlený, ale to kvůli práci! Víš, jaký mám nával!”
“Právě!” přerušila ho Eliška. “Pořád pracuješ, a kde jsou výsledky? S takovou dřinou bys měl vydělávat miliony, a pořád bydlíme v tom malém bytě! Snila jsem o moři, ale s tebou ho nejspíš nikdy neuvidím.”
“Eli, makám od rána do večera!” zaprosil Jakub. “Chci větší byt, chci k moři! Jen mi dej čas, všechno bude!”
“Tři roky manželství a nic se nezměnilo,” řekla stejně chladně. “Sliboval jsi to před svatbou. Zbytečně jsem ti věřila.”
“Takže ses za mě vdala kvůli slibům?” zamračil se Jakub, srdce se mu svíralo. “A já myslel, že mě miluješ…”
“Miluju, ale…” Eliška zarazila, když si uvědomila, že přehřála. “Už jsem všechno řekla. Půjdu si sbalit věci.”
Jakub zůstal sám, zíral na vychladlou snídani a nevěřil, že kvůli kusu masa se jim rozpadá manželství. Zatímco Eliška balila kufry, zkoušel ji přesvědčit, ale mlčela. Nakonec odešla beze slova.
Pár týdnů žil Jakub jako ve snu. Čekal, že se Eliška vrátí, zasměje se, řekne, že to byl jen žert. Ale nevrátila se. Volal, prosil o setkání. Nejprve říkala, že se nevrátí, pak si změnila číslo.
Když dostal žádost o rozvod, pochopil: ztratil ji navždy. Přestal ji hledat, uzavřel se do sebe.
Jednou náhodou potkal Eliščinu sestřenici Terezu. Její pohled prozrazoval, že o rozvodu ví. Tereza nikdy neměla svou sestřenicJakub se zhluboka nadechl a otočil se k regálům, kde mezi nákupními košíky zahlédl úsměv své ženy, která na něj trpělivě čekala s láskou, jež mu nikdy nedala důvod pochybovat.