Stín podezření na chatě
Seděla jsem ve svém útulném domku na předměstí Plzně a prolistovávala starý zápisník, když jsem konečně našla číslo naší sousedky z chatové osady, Jitky. “Jitko, ahoj, drahá!” začala jsem vřele. “Tady Alena, tvoje sousedka. Chtěla jsem se tě zeptat, jak pěstuješ ředkvičky? Tvé jsou vždy tak šťavnaté, ale mně se nedaří.”
“Nic složitého,” odpověděla Jitka s lehkou únavou v hlase. “Namočím semínka na den dva, pak zaseju. Přijedu za pár dní – začnu sázet. Zatím jsem ve městě.”
“Ve městě?” vydechla jsem a hlas se mi roztřásl. “A s kým tedy tvůj Luděk přijel na chatu?”
Jitka na druhé straně ztuhla. Její dech se ztěžkl. Beze slova zavěsila, zavolala taxi a hnala se na chatu. Když vstoupila dovnitř, zůstala jako přimražená.
Jitka Černá byla bez sebe vztekem. Tvář jí hořela, oči metaly blesky. Kdyby ji teď viděl její manžel Luděk, který měl být v práci, nepoznal by svou něžnou Jitušku, co mu ráno upravila límec košile a políbila ho na tvář. Ale Luděk nic netušil. Těšil se na páteční večer – voňavé řízky s bramborovou kaší, které Jitka tak skvěle vařila, domácí nakládané okurky a rajčata ze záhonu, z lednice pak studené pivo, protože zítra je sobota a do práce nejde. Ani ve snu by ho nenapadlo, jaká bouře se nad ním stahuje.
A vše začalo mým telefonátem. Jsem v důchodu, bydlím ve velkém bytě s dcerou, zetěm a vnoučaty. Ale jakmile přijde jaro, odvezou mě na chatu, kde zůstávám až do podzimu. Příbuzní jezdí jen na víkendy na grilování, a tak přes týden trávím čas sama u televize. Každá drobná událost v osadě proto vzbudí můj nenasytný zájem.
Toho rána, kolem desáté, jsem vyšla na verandu a rozhlédla se po okolí. Najednou jsem uviděla, jak se u sousední chaty otevřela brána a do dvora vjelo auto. Nerozumím značkám, ale byla jsem si jistá – to je Luďkův vůz. Místo aby zaparkoval u vrat, však zajel dál a schoval se za keře maliní. “Aha,” pomyslela jsem si, přimhouřivši oči. “Nechce, aby ho někdo viděl. Ten je ale vychytralý, ten Luděk!”
Zavolala mi kamarádka, a tak jsem nezahlédla, jak z auta vystoupili dva – muž a žena, kterou jsem v duchu okamžitě označila za “milenci”. Když jsem se vrátila na verandu, pokračovala jsem ve špehování. Za půl hodiny se mé trpělivosti dostalo odměny – z chaty vyšla mladá žena v jasně zelené sportovní soupravě. Rozpažila ruce a zvolala: “Měl jsi pravdu, je tu úžasně! Vzduch tak čistý a teplo!” To určitě nebyla Jitka – neznámá žena, možná sedmadvacetiletá, štíhlá bruneta s dlouhými vlasy. “Tak to je teda Luděk!” zašeptala jsem si. “Je mu skoro padesát, a jakou krásku si našel!” Ženu někdo zavolal a zmizela zpět uvnitř.
Neváhala jsem ani vteřinu. Sebrala zápisník a vytočila Jitčino číslo. “Jitko Černá, ahoj, drahá!” začala jsem s předstíranou lehkostí. “Tady Alena, z chaty. Chtěla jsem se tě zeptat na ředkvičky – jak je sázíš? Tvé jsou vždycky dokonalé.”
“Nic zvláštního,” odpověděla Jitka. “Namáčím semínka, pak zaseju. V květnu přijedu. Jsem zatím ve městě.”
“Ve městě?” udělala jsem dramatickou pauzu. “A s kým tedy Luděk přijel na chatu?”
“Kdy přijel?” Jitčin hlas se zachvěl.
“Před hodinou a půl. A auto schoval za maliní – z verandy vidím jen střechu.”
“Dobře, Aleno, zatím,” odpověděla stroze a zavěsila.
Ztuhla, cítila, jak jí krev buší ve spáncích. Vytočila manželovo číslo. “Ludvíku, kde jsi?”
“V práci, proč?” odpověděl bezelstně.
“Jen jsem chtěla vědět, v kolik budeš doma. Nezdržíš se?”
“Jako obvykle, možná dřív – je přece pátek,” odvětil vesele.
Jitka svírala telefon tak silně, že jí zbělely klouby prstů. “Tak uvidíme, jaký budeš mít pátek,” pomyslela si a zavolala taxi.
Cesta do chatové osady trvala necelou hodinu – sezonu ještě nezačala a nebylo hustý provoz. Když zaplatila řidiči, rozhodně zamířila k chatě. Luďkovo auto opravdu stálo za maliním, bílá karoserie se leskla. Srdce jí bušilo jako zvon. Potichu vystoupala na verandu, opatrně otevřela dveře a vešla. Na kuchyňském stole byly talíře s nakrájeným sýrem a šunkou, nakládané okurky, rajčata a otevřená krabice bonbónů. Vedle stála nedopitá láhev šampaňského a dvě sklenice. “Takže takhle si Luděk chtěl před večeří vyvolat chuť,” pomyslela si hořce. “Teď mu ale naservíruji něco jiného!”
Vtrhla do ložnice a zkoprněla. Pod přikrývkou byly dva siluety. Ozvalo se překvapené zablácení a Jitka trhla přikrývkou, ale ta držela pevně. “Jitko, co to děláš?!” ozval se známý hlas. Před ní v rozpacích seděl… Luďkův synovec, Tomáš, vedle mladé dívky, kterou Jitka nikdy neviděla. “Jituško, jak ses tu ocitla?!” vydechl Tomáš a zrudl.
“Taxíkem,” odsekla Jitka. “A to je, mimo jiné, moje chata. Jak ses sem dostal ty? A proč, raději se ani neptám.”
“Strýc mi půjčil klíče na víkend,” začal provinile Tomáš. “Říkal, že do června nepřijedete.”
“Nepřijela bych,” řekla Jitka chladně. “Ale ostražití sousedi mi oznámili, že se někdo vloupal na naši chatu. Dobře, odpočívejte. Jenže já už taxikáře poslala pryč, nevím, jak se dostanu zpátky.”
Tomáš rychle navrhl: “Já vás odvezu! Zuzka zat”Zuzka zatím připraví večeři, já vás svezu a hned se vrátím,” řekl Tomáš, zatímco Jitka přikývla a pomyslela si, jak málem zničila celé manželství kvůli ukvapeným závěrům.