Stín podezření na chatovém obzoru
Božena seděla ve svém útulném domku na předměstí Plzně a prolistovávala starý zápisníček, hledajíc telefonní číslo své chatové sousedky, Libuše. Konečně našla vytoužené číslice a vytočila číslo. „Libuško, ahoj, drahá!“ začala vřele Božena. „To jsem já, Boženka, tvá sousedka z chatové osady. Chtěla bych se tě zeptat, jak pěstuješ ředkvičky? Tvoje jsou vždycky tak šťavnaté, kdežto já s nimi pořád zápasím.“ „Ale není na tom nic složitého,“ odpověděla Libuše s lehkou únavou v hlase. „Namočím semínka na den či dva, pak je zaseju. Za pár dní přijedu – budu sázet. Teď jsem ještě ve městě.“ „Jak ve městě?!“ vykřikla Božena a její hlas se třasl údivem. „A kdo je tedy s tvým Jakubem na chatě?“ Libuše ztuhla, její dech se ztížil. Aniž by řekla slovo, zavěsila, zavolala si taxíka a hnala se do chatové osady. Když vstoupila do domu, zůstala jako opařená tím, co spatřila.
Libuše byla bez sebe vztekem. Její tvář planula, oči sršely blesky. Kdyby ji její manžel Jakub, o němž se domnívala, že je v práci, v tuto chvíli spatřil, nepoznal by svou něžnou Libušku, která mu ráno, při loučení, jemně upravila límec košile a políbila ho na tvář. Ale Jakub to všechno neviděl. Cítil se skvěle a těšil se na páteční večer: voňavé karbanátky s bramborovou kaší, které Libuše uměla tak výtečně připravit, domácí nakládané okurky a rajčata ze zahrádky, a z lednice – chlazená láhev piva, vždyť zítra je sobota a do práce se nemusí. Jakub netušil, jaká bouře se nad jeho hlavou schyluje.
A všechno začalo oním telefonátem Boženy, sousedky z chaty. Božena, důchodkyně, žila v prostorném bytě s dcerou, zeťem a vnoučaty. Ale sotva přišlo jaro, přestěhovali ji na chatu, kde trávila čas až do pozdního podzimu. Příbuzní ji navštěvovali jen o víkendech, aby si opekli buřty, a přes týden Božena nudu zaháněla samotou a vysedáváním u televize. Proto každý náznak události v osadě v ní vzbuzoval žhavý zájem.
Toho rána, kolem desáté hodiny, vyšla Božena na předsíň svého domku, rozhlédla se po okolí a náhle zpozorovala, jak se brána sousední chaty otevřela a na dvůr vjelo auto. Božena se v automobilech nevyznala, ale byla si jista: to je auto Jakuba, Libušina manžela. Jenže místo, aby zaparkoval u brány, auto projelo dál a zmizelo za hustými keři malin. „To je jasné,“ pomyslila si Božena a přimhouřila oči. „Nechce, aby ho někdo viděl. Ten Jakub je ale lstivý chlap!“
Zavolala jí kamarádka, a tak neviděla, jak z auta vystoupili dva – muž a žena, které Božena okamžitě v duchu označila za „mileneckou dvojici“. Když se vrátila na předsíň, pozorování znovu obnovila. Za půl hodiny byla její trpělivost odměněna: z chaty vyšla mladá žena v jasně zelené sportovní soupravě. Rozpažila ruce a zvolala: „Měl jsi pravdu, tady je úžasně! Vzduch je tak čistý a takové teplo!“ Rozhodně to nebyla Libuše – neznámá žena, asi sedmadvacetiletá, štíhlá bruneta s dlouhými vlasy. „Tak to je teda Jakub!“ uchechtla se Božena v duchu. „Je mu skoro padesát, a jakou krásku si našel!“ Ozval se mužský hlas, žena se otočila a zmizela uvnitř.
Božena neváhala, popadla zápisníček a vytočila Libušino číslo. „Libuško, ahoj, drahá!“ začala s předstíranou lehkostí. „To jsem já, Boženka, z chaty. Chtěla jsem se poradit, jak sázíš ředkvičky. Tvé jsou vždycky tak dokonalé.“ „Ale vždyť na tom nic není,“ odpověděla Libuše. „Semínka namočím, pak je zaseju. V květnu přijedu – začnu. Teď jsem ve městě.“ „Ve městě?“ řekla Božena dramaticky. „A kdo je tedy s Jakubem na chatě?“ „Kdy přijel?“ hlas se Libuše zlomil. „Asi před hodinou a půl. A auto schoval za malinami – z předsíně vidím jen střechu.“ „Dobře, Boženko, zatím,“ odsekla Libuše a zavěsila.
Ztuhla a cítila, jak jí krev buší ve spáncích. Vytočila manželovo číslo a zeptala se: „Jakube, kde jsi?“ „V práci, proč?“ odvětil bezstarostně. „Jen jsem chtěla vědět, v kolik přijdeš. Nezdržíš se?“ „Jako obvykle, dokonce dřív – vždyť je pátek,“ odvětil Jakub vesele. Libuše svírala telefon, až jí zbělely klouby prstů. „Tak uvidíme, jaký máš pátek,“ pomyslela si a zavolala si taxík.
Cesta na chatu trvala necelou hodinu – sezóna ještě nezačala, a tak nebyl žádný provoz. Když zaplatila řidiči, rozhodně zamířila k domu. Jakubovo auto skutečně stálo za malinami, bílé a lesklé. Srdce jí bušilo jako zvon. Potichu vystoupala na předsíň, opatrně otevřela dveře a vešla. Na kuchyňském stole se leskly talíře s nakrájeným sýrem a šunkou, okurky, rajčata a otevřená bonboniéra. Vedle stála napůl vypitá láhev šampaňského a dvě sklenice. „Tak tady si Jakub chtěl před večeří vyvolat chuť,“ pomyslela si trpce. „No, teď mu tu chuť pořádně vyvolám!“
Vtrhla do ložnice a zkoprněla. Pod dekou byly náznaky dvou postav. Ozvalo se tlumené zvolání a Libuše trhla dekou, ale ta byla pevně držena. „Libuško, co to děláš?!“ ozval se známý hlas. Před ní, zmateně seděl… Jakubův synovec, Tonda, a vedle něj mladá dívka, kterou Libuše nikdy předtím neviděla. „Teto, jak ses sem dostala?!“ vydechl Tonda, rudý v obličeji. „Taxíkem,“ odsekla Libuše. „To je, mimochodem, moje chata.„K tomu Ti stačí jen ta chata a dej mi pokoj,“ zamumlala Libuše, zatímco za Tondou tiše zavřela dveře.