**Stín podezření na chatě**
Alena Sedláčková seděla ve svém útulném domku na okraji Brna a listovala starým zápisníkem, hledala telefonní číslo své sousedky z chatové osady, Jitky. Konečně našla tu správnou stránku a vytočila číslo. „Jitko, ahoj, drahá!“ začala vřele. „Tady Alena, tvá sousedka z chaty. Chtěla jsem se tě zeptat, jak pěstuješ ředkvičky? Tvé jsou vždycky tak šťavnaté, ale mně se nedaří.“
„Nic složitého,“ odpověděla Jitka s lehkou únavou v hlase. „Namáčím semínka na den nebo dva, pak je zaseju. Přijedu za pár dnů – začnu sázet. Teď jsem ještě ve městě.“
„Ve městě?!“ Alenin hlas se zachvěl údivem. „Tak s kým je tedy tvůj Václav na chatě?“
Jitka ztuhla, dech se jí zrychlil. Bez jediného slova zavěsila, přivolala taxík a uháněla do chatové osady. Když vstoupila do domu, zůstala jako přimražená.
Jitka Hrušková byla bez sebe vzteky. Tvář jí hořela, oči sršely blesky. Kdyby ji teď viděl její manžel Václav, který měl podle ní být v práci, nepoznal by svou něžnou Jitušku, která mu ráno ještě upravila límec košile a políbila ho na tvář. Ale Václav nic netušil. Byl výborně naladěný, těšil se na páteční večer: voňavé řízky s bramborovou kaší, kterou Jitka tak skvěle připravovala, domácí nakládané okurky a rajčata přímo ze záhonku, a z lednice – studená láhev piva, protože zítra je sobota a nemusí do práce. Ani ve snu by ho nenapadlo, jaká bouře se nad ním stahuje.
A všechno začalo tím telefonátem od Aleny, sousedky z chaty. Alena, důchodkyně, žila ve velkém bytě s dcerou, zetěm a vnoučaty. Ale jakmile přišlo jaro, přestěhovali ji na chatu, kde trávila čas až do pozdního podzimu. Příbuzní ji navštěvovali jen o víkendech, aby si opekli buřty, a ve všední dny Alena chřadla nudou, krátíc si čas u televize. Proto každá náznaková událost v osadě vzbudila její palčivý zájem.
Toho rána, kolem desáté, vyšla Alena na verandu, rozhlédla se po okolí a najednou si všimla, jak se brána sousedovy chaty otevřela a dovnitř vjelo auto. Alena se v autech nevyznala, ale byla si jistá – to je vůz Václava, Jitčina manžela. Místo aby zaparkoval u brány, však auto projelo dál a zmizelo za hustými keři rybízu. „Tak to je jasné,“ pomyslela si Alena s úšklebkem. „Nechce, aby ho někdo viděl. Ten Václav je ale mazaný!“
Zavolala jí kamarádka, a tak neviděla, jak z auta vystoupili dva – muž a žena, kterou Alena v duchu okamžitě označila za „milenku“. Když se vrátila na verandu, sledování obnovila. Po půl hodině byla její trpělivost odměněna: z chaty vyšla mladá žena v jasně zelené sportovní soupravě. Rozpažila ruce a zvolala: „Měl jsi pravdu, tady je nádherně! Vzduch je tak čistý a je tu takové teplo!“ To rozhodně nebyla Jitka – neznámá žena sedmadvacetiletá, štíhlá bruneta s dlouhými vlasy. „Tak to je tedy něco!“ žasla Alena v duchu. „Václavovi je skoro padesát, a jakou si našel krásku!“ Ženu zavolal mužský hlas, a tak zmizela zpět v chatě.
Alena neváhala, popadla zápisník a vytočila Jitčino číslo. „Jitko, ahoj, drahá!“ začala s předstíranou lehkostí. „Tady Alena z chaty. Chtěla jsem se poradit, jak pěstuješ ředkvičky – ty jsou vždycky dokonalé.“
„Nic zvláštního,“ odpověděla Jitka. „Semínka namočím, pak zaseju. V květnu přijedu – začnu. Jsem teď ve městě.“
„Ve městě?“ Alena dramaticky odmlčela. „Tak s kým je tedy Václav na chatě?“
„Kdy přijel?“ Jitčin hlas se zachvěl.
„Asi před hodinou a půl. A auto schoval za rybízem – z verandy vidím jen střechu.“
„Dobrá, Aleno, zatím,“ odsekla Jitka a zavěsila.
Ztuhla, cítila, jak jí krev buší ve spáncích. Zavolala manželovi: „Václave, kde jsi?“
„V práci, proč?“ odpověděl bezstarostně.
„Jen jsem chtěla vědět, v kolik přijdeš. Nezdržíš se?“
„Jako obvykle, možná dřív – je pátek,“ odvětil Václav vesele. Jitka sevřela telefon, až jí zbělely klouby. „Dobrá, uvidíme, jaký budeš mít pátek,“ pomyslela si a přivolala taxík.
Cesta do chatové osady trvala necelou hodinu – sezóna ještě nezačala a nebyly kolony. Když zaplatila řidiči, vykročila rozhodně k chatě. Václavovo auto opravdu stálo za keři rybízu, lesklo se bílou karoserií. Jitčino srdce bušilo jako zvon. Potichu vyšla na verandu, opatrně otevřela dveře a vešla dovnitř. Na kuchyňském stole stály talíře se sýrovou a salámovou míNa posteli ležel Václavův synovec Jakub s dívkou, kterou Jitka nikdy předtím neviděla.