“Štěstí v střepech”
Honza dostal telefonát od mámy – potřebovala, aby jí pověsil polici v kuchyni. Druhý den k ní zajel, ale doma nebyla. Byt byl odemčený, klíčem co měl od ní. Polička ležela připravená, jak slíbila, ale kde byla ta vrtačka? Možná nahoře na komoře, mezi haraburdím.
Vylezl na židli, otevřel dvířka – a tam byla! Jenže když ji tahal za kabel, zamotal se, vrtačka sjela a trefila vázu. Rozbila se na tisíc kousků. Honza zaklel, věděl, jak ji máma milovala. Posbíral střepy, pověsil polici a odjel. Pak jí volal, že na MDŽ koupí novou vázu. Ale máma ho nenechala jen tak – ještě dlouho naříkala, jakou škodu napáchal.
Čas plynul, ale stejnou vázu nikde nesehnal. Až poslední sobotu před svátkem ji uviděl… v rukou jedné dívky. Prodavač řekl, že je to poslední kus. Honza přistoupil, omluvil se a upřímně vysvětlil, co se stalo, a že máma mu to neodpustí, pokud nesežene náhradu.
Dívka, jménem Alžběta, chvíli váhala, pak se usmála a podala mu vázu. „Vezměte si ji, zachraňte se od máminých výčitek.“ Vzala si jinou a Honza tu vysněnou.
Venku před obchodem se dali do řeči. On žertoval, ona se smála. A ještě než se rozešli, pozval ji na MDŽ – k mámě. Alžběta překvapeně kývla.
Následující den přišli k Honzově mámě spolu. Ta byla nadšená z dárku, ale ještě víc z Alžběty. „Vidíš, synku, všechno zlé je k něčemu dobré – nebýt té vázy, neměl bys tu tak skvělou dívku,“ smála se.
Od té doby se Honzův život změnil. S Alžbětou trávili čím dál víc času – procházeli se po parcích, povídali si o filmech a knihách, plánovali společnou budoucnost. Seznámil ji se svou dcerou, která přijela na prázdniny, a naštěstí si hned padly do oka. Alžběta byla dojatá jeho laskavostí a tím, jak ji vnímal. A Honzova máma často vzpomínala na ten den, kdy syn rozbil vázu, a říkala, že to byl osud. I Alžběta žasla, jak náhodné setkání mohlo vést k tak hlubokému vztahu.
Za půl roku se vzali. Svatební hostina byla malá, ale plná lásky. Honzova máma pronesla přípitek, ve kterém znovu poděkovala osudu za rozbitou vázu. A Honza, když se podíval na svou ženu, věděl, že našel tu, na kterou celý život čekal. A pokaždé, když prošel kolem té poličky, s úsměvem si připomněl, jak jedna rozbitá váza ho dovedla ke štěstí, o kterém se mu ani nezdálo.