Opravdu tolik štěstí…
„Jak ses mohla takhle zahnat do kouta, ty hloupá! Kdo tě teď potřebuje s dítětem! A jak si ho plánuješ vychovat?! Já ti pomáhat nebudu, ať to víš. Vychovala jsem tě, a teď ještě tvé přítěže! Už tě tu nechci, sbal si věci a ať tě tu už nevidím!“
Katka poslouchala křik, aniž by zvedla hlavu. Poslední naděje, že ji teta přece jen nechá chvíli u sebe bydlet, než si najde práci, se rozplynula před očima.
„Kdyby tak ještě žila máma…“
Otce Katka neznala a matku před patnácti lety srazilo na přechodu auto řízené opilým řidičem. Orgány péče o dítě se již připravovaly dát děvče do dětského domova, když se nečekaně objevila vzdálená příbuzná, jakási sestřenice její matky. Opatrovnictví vyřešila rychle, protože měla vlastní dům a slušnou práci.
Teta bydlela na okraji jižního pohraničního města, kde bylo v létě zeleno a teplo a v zimě deštivo. Dívka měla vždy co jíst, byla čistě oblékána a byla zvyklá na práci; na vlastním dvoře a s domácími zvířaty bylo práce vždy dost. Možná jí chyběla matčina náklonnost a láska, ale koho to zajímalo!
Katka se dobře učila. Po maturitě šla na pedagogickou fakultu. Rychle uběhla veselá studentská léta a skončil bezstarostný život, státnice byly skládány a dívka se vrátila do rodného města. Tentokrát se ale z návratu netěšila.
Po křiku se teta konečně trochu uklidnila:
„To je vše, běž z domu, abych tě neviděla.“
„Teto Terezo, mohla bych aspoň…“
„To je vše, co jsem řekla!“
Katka mlčky vzala kufr a vyšla na ulici. Neuvěřitelné, že se sem takhle vrátí… ponížená, opuštěná a těhotná. Ačkoli to nebylo vidět, Katka se rozhodla přiznat, že je těhotná. Nechtěla ani nemohla to skrývat.
Potřebovala najít nějaké bydlení. Dívka šla a šla, ponořená do svých myšlenek a nevšímala si okolí.
A jižní léto bylo v plném proudu. V zahradách dozrávala jablka, hrušky, meruňky se zlátily. Réva visela těžkými hrozny z pergol a altánů, zatímco tmavě modré švestky byly skryty pod temnými listy. Z dvorů se linul sladký vůně džemu, praženého masa a čerstvých pečiv. Katka měla velkou žízeň. Došla k brance a zavolala na ženu stojící u letní kuchyně:
„Paní domácí, nemohla byste mi dát napít?“
Pavla, ještě ne stará žena kolem padesátky, se otočila na hlas.
„Pojď dál, když jsi s dobrem.“
Nabrala hrnek vody ze džberu a podala ho dívce. Ta unaveně usedla na lavičku a žíznivě se napila.
„Můžu u vás na chvíli zůstat, je hrozné horko.“
„Zůstaň si, milá. Odkud jsi? Vidím, že máš kufr.“
„Dokončila jsem vysokou školu a chtěla bych se ucházet o práci učitelky. Ale nemám kde bydlet. Nevíte o někom, kdo by pronajímal pokoj?“
Pavla se na dívku pozorně zadívala. Čistá, upravená, ale nějak unavená a jakoby utlačená nevesele myšlenkami.
„Můžeš se u mě ubytovat, a i mně bude veseleji. Nebudu chtít hodně, ale domluva je, platit včas. Když souhlasíš, pojď, ukážu ti pokoj.“
Žena byla ráda, že bude mít spolubydlící, trocha peněz navíc se vždy hodí, a v jejich malém městě, tak vzdáleném od krajského centra, nebylo na přivýdělek moc šancí. Syn žil daleko, navštěvoval ji jen zřídka, takže měla společnost na dlouhé zimní večery.
A Katka, stále nevěřila svému štěstí, šla za hostitelkou. Pokojík byl malý, ale útulný, s oknem do zahrady, stolečkem, dvěma židlemi, postelí a starou skříní. To ji úplně stačilo. Rychle se domluvily na nájmu, a dívka se převlékla a zamířila do školského úřadu.
Dny ubíhaly. Práce, domov, práce. Katka ani neměla čas odtrhávat listy kalendáře, tak rychle čas plynul.
Sblížila se s Pavlou, která se ukázala jako dobrá a vstřícná žena. A i ona si oblíbila prostou a skromnou dívku. Katka, když to bylo možné, pomáhala s domácností, a večer občas sedávaly na čaj v altánku v zahradě, na jihu přichází chladný podzim pomalu.
Těhotenství probíhalo lehce. Katka netrpěla nevolností, pleť zůstávala čistá, jen znatelně přibrala. Dívka se Pavle svěřila se svou jednoduchou historií. Takových příběhů je v životě tisíce.
Na druhém ročníku se Katka zamilovala. Ne jen tak do někoho, ale do šarmantního Igora, jediného syna bohatých rodičů, učitelů na stejné univerzitě. Nechtěli syna poslat pryč do Prahy. Jeho cesta byla jasná: studium, doktorandské studium, učení na univerzitě nebo vědecká činnost. To všechno, samozřejmě, blízko rodičů.
Inteligentní, zdvořilý, pohodový mladík byl vždy duší každé společnosti a samozřejmě se líbil dívkám. Mnohé by se radovaly, kdyby se s ním mohly přátelit. Ale on si všiml právě Katky se svojí plachou úsměvem, jemnými hnědými očima a štíhlou postavičkou s mírně vlnitými vlasy. Možná v ní viděl příbuznou duši nebo ten vnitřní impuls, který mají lidé silní, těžko říci. Ale zbytek studií se od Katky téměř neoddělil. Budoucnost viděla Katka růžově a po boku Igora.
Ten den si dívka pamatovala do nejmenších detailů. Ráno si uvědomila, že nemůže jíst, nesnese určité vůně, a že ji pár dní trápí nevolnost. A to hlavní, má už zpoždění! Jak si toho mohla nevšimnout?! Katka si koupila těhotenský test v lékárně, přišla na kolej, napila se vody a čekala. A skutečně, dvě čárky. Dívka se dívala na test, stále nemohla uvěřit svým očím, dvě čárky. Státnice byly za dveřmi a teď tohle! Jak to asi Igor přijme? Děti zatím v plánech nebyly.
Na dívku najednou přišla vlnka něžnosti k malému člověku uvnitř ní.
„Miláčku…,“ zašeptala Katka a pohladila si bříško.
Když se o všem dozvěděl, Igor se rozhodl ještě ten večer představit Katku svým rodičům.
Vzpomínka na to setkání dívku vždy rozplakala. Rodiče Igora jí navrhli, aby šla na potrat a po státnicích opustila město, samozřejmě sama. Igor se měl věnovat kariéře, a navíc se k sobě nehodili.
Jaký měl Igor s rodiči rozhovor, Katka mohla jen hádat. Druhý den přišel Igor tiše k ní do pokoje, položil obálku s penězi na stůl a stejně tiše vyšel.
O potratu Katka neuvažovala. Už dítě milovala, chtěla ho a věděla, že je to jen a jen její dítě. Rozhodla se tedy, že peníze, které Igor zanechal, přijme, protože je bude potřebovat.
Když Katka svůj příběh vylíčila Pavle, ta ji ženským způsobem politovala:
„To se stává. V životě je tohle to nejmenší. Nebyla jsi první, nebudeš poslední. Jsem ráda, že jsi neudělala potrat, nezničila nevinnou duši. Dítě tě bude těšit, a kdoví, může se to ještě obrátit k lepšímu.“
Ale Katka ani slyšet nechtěla, že by se s Igorem ještě něco mohlo zlepšit. Hrozně to bolelo, nemohla odpustit své ponížení. A příliš živě si pamatovala, jak snadno se od ní Igor odvrátil, aniž by se pokusil vysvětlit.
Čas plynul. Katka už nepracovala, chodila jako kachnička a netrpělivě čekala na příchod svého chlapečka. Při pohledu na ultrazvuk ještě nebylo jasné, jestli to bude chlapeček nebo holčička, ale na tom nezáleželo, hlavně aby bylo zdravé.
Koncem února v sobotu začaly Katce porodní bolesti, Pavla ji odvezla do nemocnice. Porod proběhl klidně, Katka porodila pěkného zdravého chlapečka.
„Jirko, Jirko,“ šeptala a hladila ho po buclaté tvářičce.
Katka se spřátelila s ostatními ženami na pokoji. Ty jí vyprávěly, že téměř před dvěma dny zde porodila holčičku manželka šéfa pohraniční jednotky. Ale pak se ukázalo, že ani nejsou oddaní a žijí jen na hromádce.
„Neumíš si představit, pokryl ji květinami! Sestřičkám dal koňak a bonbóny. Každý den přijížděl na vojenském autě. Ale něco mezi nimi neklapalo. Poslední dobou pořád říkala, že děti nechtěla a otěhotněla z hlouposti. Pak dítě opustila a utekla. Nechala mu vzkaz, že na to není připravená. Představ si!“
„A co dítě?“
„Ale jak, krmí je z láhve, ale sestra říkala, že by bylo lepší, kdyby ji někdo kojil. Ale kdo by to dělal. Každá má svoje děti.“
Při kojení přinesli tu holčičku.
„Mohla by ji někdo nakrmit? Je tak slabá,“ sestra s nadějí podívala na mladé maminky.
„Dáte mi ji, přece je to dítě. Budu ji říkat Hanička.“
Ve srovnání s Jirkem byla dívenka opravdu titěrná.
Katka ji přiložila k prsu a holčička šťastně začala sát, ale za chvíli už ochabla a sladce spala.
„Říkám, že je slabá,“ říkala sestra.
A Katka začala krmit dva.
Za pár dní přišla sestra a sdělila, že přijel otec holčičky a chtěl by vidět dívku, která kojí jeho dceru. Tak se Katka seznámila s velitelem pohraniční jednotky kapitánem Novákem Jiřím, mladým mužem střední výšky a pevného pohledu modrých očí.
Následující události byly v porodnickém oddělení nemocnice a později, díky zmíněným pracovníkům, vzpomínány v městečku ještě hodně dlouho, protože finále tohoto příběhu stálo za to, aby bylo zapamatováno.
V den Katčiny propuštění se na schodech před porodnicí sešli lékaři, sestry, uklízečky, před nimiž stál vojenský vůz, ozdobený modrými a růžovými balonky. Mladý důstojník v kapitánské uniformě pomohl Katce nastoupit do auta, kde už seděla Pavla, a podal jí nejprve modrý, poté růžový uzlíček.
Po klaksonu na rozloučení se auto dalo do pohybu a brzy zmizelo za zatáčkou.
Tak to bývá, nevíme, jaké následky naše činy přinesou. A bývají nepředvídatelné, protože život přináší překvapení, která si ani nelze vymyslet…