Štěstí v drobnostech
Dnes večer se v populární pražské restauraci Na Výsluní sešli absolventi DAMU po deseti letech od promoce. Tenkrát byli plní nervů, přemýšleli, jak to všechno dopadne, snili o budoucnosti a teď jsou zase nervózní: kdo ztloustl, kdo zbohatl, kdo stále platí hypotéku na panelák v Chodově, kdo už má vlastní děti a kdo odmítá dospět. Někteří dorazili až z Brna, jiní vytáhli partnery či partnerky, další přišli o samotě, ale s úsměvem a ochotou ponořit se do nostalgické vzpomínkové mlhy.
V šatně, zřízené pro hosty, pomáhala Milada své nejlepší kamarádce Kristýně s oblékáním. Pečlivě jí zapínala poslední knoflíček na blankytně modrých šatech z lehounkého šifonu, jako by šlo o svatební róbu a ne oblečení na sraz bývalých spolužáků. Šaty se jí vlnily kolem těla a Kristýna si připadala, že je zase bezstarostnou studentkou.
Hele, Kiki, jsem fakt překvapená, že jsi do toho šla, prohlásila Milada potutelně. Vzpomínky na školu pro tebe asi nejsou úplně procházka růžovým sadem. A zejména kvůli Honzovi! Ten rozhodně dorazí, nezaslechla jsem, že by emigroval do Německa.
Kristýna pokrčila rameny, narovnala si hnědou loknu spadlou do očí a lehce se usmála. Byla upřímně zvědavá jak kdo vypadá, čím se živí, jak vypadají jejich životy v reálu. A Honza? No a co. Deset let je deset let, vážení. I v Praze už za tu dobu přebudovali tři autobusové uzly. To by i pubertální zamilovanost prožila generační proměnu.
A proč bych neměla jít? mávla rukou po látce na šatech, kterou hladila pro uklidnění. Docela mě zajímá, jak se všichni změnili. A víš, že Aleš hodně naléhal, že prý chce zjistit, co jsem měla za spolužáky. Směje se, že si mě kdysi určitě přetahovali v debatních soutěžích.
Milada se ušklíbla, vytáhla z botníku střevíčky na nízkém podpatku poseté drobnými perličkami a kriticky na ně pohlédla.
Aleš je prostě poklad, to uznávám, zažertovala dobromyslně. Měla bys ho nosit na rukách, a to i když neumí vymalovat kuchyň.
Kristýna se rozesmála, nazula střevíčky a automaticky se narovnala. Podpatky byly kouzelené i s dvacítkou na krku jí dodávaly pocit vlastní elegance.
Je vážně hodný, odpověděla prostě. A opravdu mě má rád. Vážně, Milado, nepřeháním.
Tak jdeme, nebo propásneme všechny nejšťavnatější drby, zavelela Milada.
Cestou do sálu narážely na známé tváře tady brýlatý Milan, tam švitořící Petra, z kuchyně už voněla koprovka a smažený sýr. Kristýnu sžírala radostná nervozita. Kdo ví? Vždyť možná se někdo stal režisérskou hvězdou v Dejvickém divadle, někdo vlastní castingovou agenturu na Vinohradech, někdo už má rodinu a dvě děti, jiný zůstal pověstnou třídní vtipálkem, co objíždí besedy o ironii.
Kristýna zahledla svou další dobrou kamarádku, Ludmilu, která mávala nadšeně od zrcadla ve vyřezávaném rámu. Její šaty hrály všemi barvami jako Televarieté a úsměv prozrazoval radost větší než při shledání po letech v Lidlu.
No konečně, ztracená holko! objala ji Ludmila s nehraným nadšením, jako by právě znovuobjevila Jadran po zimní sezóně. Jsi ready? To tu ještě nezačalo pořádně a už se tu děje laciná telenovela.
O kousek dál, ve dveřích, stál Honza. Vešel, jako by podnik Na Výsluní patřil jeho prapradědovi a byla to jeho pravidelná sobota. Pořádný tmavý oblek na míru seděl na něm jako druhá kůže, každé gesto prozrazovalo pán světa a pohyb zápěstí s hodinkami za půl ročního platu. Vedle něj cupitala vysoká blondýna v šatech s flitry ze showroomu Natali Ruden.
Honzův pohled přelétl sál jako scanovací laser. Když narazil na Kristýnu, na vteřinu zpomalil čas asi jako když vám ve Šluknově ujedou poslední vlaky. Úsměv mu nepatrně poškobrtl koutky, ale už šel přímo k ní.
Kristýno, řekl klidným hlasem svědčícím, že v duchu tuto řeč trénoval cestou na D1. Rád tě zase vidím.
Honzíku, i já jsem ráda. Jak se daří? usmála se Kristýna, v duši se jí rozlilo mírné napětí i zvědavost.
Honzovi malinko cukl rukáv, jako by měl nutkání okatě předvést, že si nažehluje saka u ševce na Václaváku.
Dobře, všechno super, pronesl s přízvukem člověka s plnou PENNY kartou. Pracuju ve velké firmě, manželka je modelka, byt v centru, LCD televize přes celou stěnu Život jak vystřižený z časopisu Forbes.
Blondýna po jeho boku jen souhlasně zvedla obočí. Kristýnu už ta inspekce pohledem, jestli je dost, spíš rozesmála než rozhodila. Ne, závist tu opravdu nehrozila.
To je super, Honzo, opravdu. Držím palce, ujistila ho mile Kristýna. A špičkou podpatku šťouchla Miladu, která se tvářila, že kdyby to šlo, už by objednala dvě Fernetky na kuráž.
A ty pořád v základoškolské hudebce, že? zeptal se Honza s tónem, který otáčel mezi soucitem a opravdovým zájmem.
Kristýna se rozjasnila jako zubaté jarní slunce: Jojo, pořád! Baví mě to. Děcka jsou skvělá, kolektiv drží pohromadě, zrovna jsme dělali Louskáčka. Šest týdnů šití křídel, učení not, zpívání, vaření čaje na průdušky. Sám bys čuměl, jaký to byl kolotoč! Ale když je pak vidíš na jevišti, tak ani třicáté nachlazení nevadí.
Její nadšení bylo tak nakažlivé, že i Honza na moment zaváhal.
A tvůj Aleš trenér? vyšlo Honzovi. Jako by to jméno vyprskl s citronovým řízem.
Jo, pořád vede dětské sporty v Sokole, odpověděla Kristýna s klidnou hrdostí. Právě má ve skupině samé špunty, které ho milujou. Všude za ním běhají, nosí mu obrázky, dělají dřepy navíc jen kvůli němu. Je s nimi svatý, nikdy nezvyšuje hlas, i když by si to někdy zasloužili.
V hlase znělo tolik tichého nadšení, že Honza jen nemotorně pokývnul. V hlavě mu to zřejmě přepočítával na platy ve startupech. Kristýna se nezastavila bylo jí dobře ve své kůži, v jednoduchých věcech a věrném Alešovi.
No, na peníze si asi moc nevyskáčete utrousil Honza.
Kristýna vduchu protočila panenky. Kritéria štěstí, ve kterých vede kurz eura a velikost lednice, už jednou slyšela. Vůbec ji to nerozhodilo.
Nebudeš tomu věřit, ale jsme šťastní, usmála se zářivě. Aleš je nejlepší člověk pod sluncem. Vždycky mi pomůže, když jsem hotová z práce. Každý rok mi přinese konvalinku, hned jak někde v parku rozkvetou. V neděli, i kdyby ležel na kaši po zápase, udělá snídani palačinky, omeletu, toasty. Když marodím, čte mi nahlas pohádky a tlačí do mě čaj s medem. Sladší než včelí úl na jižní Moravě.
Teď už ani Honzovi jeho manažerský led nevyšel. Trošku znejistěl. Očekával výčitky, teatrální lítost nebo aspoň malý emocionální výstav nic z toho.
A ty nelituješ? Nemyslíš, že bys mohla mít někoho… lepšího? vyšlo z něj šeptem, s tónem, který by snesl i Pavlačové drámo.
Kristýna mu podívala do očí a zavrtěla hlavou: Ne. Nikdy jsem nelitovala a ničeho nelituju.
Nemusela říkat, jak moc znamenají jejich společné večery, byt velikosti většího kumbálu, smích, drobné rituály a to, že mají důvod se na sebe usmát i ve dnech, které jsou vlastně stejně obyčejné jako padající kapky na parapet. Kristýna prostě byla spokojená a to šlo poznat i slepému.
Honzovi podvědomě škublo koutkem, jako by si chtěl něco přepsat ve své tabulce úspěchů. Vtom se k nim přichomýtl Aleš normální tričko, džíny, žádné předvádění, jen ten typický úsměv, co rozpouští napětí. Pohladil Kristýnu kolem pasu.
Čau, neruším? Potřebuju ti něco pošeptat, Kristýnko, mrkl na ni zamilovaně.
Honzovi zacukaly prsty. Aleš vedl Kristýnu ke stolu u okna, lehce ji držel za loket. Sedli si, ruce propletené, pohledy sebejisté a vřelé. Atmosféra u nás doma je dobře zaplňovala každý čtvereční centimetr jejich prostoru.
Honzovi zbyl v ruce prázdný pohár a prázdno v hrudi. Lidé kolem se bavili, smáli něčemu z roku 2013, někdo vytahoval fotky dvojčat, jiný se chlubil letní dovolenou v Chorvatsku.
Pozoroval Kristýnu a Aleše, jak spolu tančí. Aleš jí cosi šeptal, ona se smála, a v očích měla světlo, které nešlo koupit v žádném showroomu. V těch očích nebyl úspěch, nebyly peníze, nebyla povinnost zářit… Jen upřímné štěstí, prosté, neokázalé.
Tehdy Honzovi došlo: utratil roky za budování něčeho. Stejně jako si kupujete další nezbytně potřebný spotřebič, který nikdy nevyužijete. A přesto mu tam něco chybělo právě to obyčejné teplo, co měli Kristýna s Alešem.
***************
Večer se rozjížděl, hospoda Na Výsluní šuměla jako tramvaj číslo dva v pátek odpoledne. Vzpomínky na studentská léta se míchaly s historkami o dětech, nečekaných životních radostech a drobných úspěších těsně nad hranicí reality. Někteří kamarádi od srdce předváděli scénky, jak o letních zkouškách čistili klavír, nebo jak vyhazovali kolegu oknem, protože přetáhl zkoušku o deset minut. Mobilní telefony kolovaly se snímky miminek i kufrů na dovolené do Třeboně, někde už putovalo druhé pivo a propečený hermelín.
Honzovi se dařilo předstírat zájem přikyvoval, sem tam poznamenal něco o marketingu, zabředl do debaty o dotačních titulech na kulturu. Ale myšlenky mu stále kroužily kolem Kristýny. Už dávno nehledal její pohled proto, aby se ujistil, že si ho všimne. Spíš aby si připomněl, jak vypadá opravdová radost.
Proč nevybrala mě? vrtalo mu hlavou stejně dotěrně jako nápad koupit si další značkovou košili. Mohl jsem jí nabídnout všechno exotické zájezdy, moderní kuchyň, respekt společnosti A stejně tu někdo v džínách a s průměrným platem v Sokolovně má víc aspoň pro ni.
Odháněl tu myšlenku jako komára v létě u rybníka, ale odpověď byla nade vší pochybnost. Možná nešlo o to, co měl, ale o to, co neuměl být skutečně s někým, ne sám předvádět život pro publikum.
Jak večírek končil, hosté se postupně loučili. Honza sledoval, jak Aleš Kristýně rovná šálu, aby nenastydla, jak ji přitahuje k sobě a ona se dívá s úsměvem jen pro něj. Nahlas se smál, něco jí šeptal, ona se zavěsila do jeho paže všechno působilo samozřejměji než polévka v poledne v menze. Nikoho nemuseli přesvědčovat, že jim je spolu dobře.
Honza znovu promnul rukáv na svém luxusním saku. V hlavě se honilo, kolik asi takový trenér vydělá, jestli to v centru Prahy stačí a jestli je lepší mít dvoupokoják na Letné, nebo čtyřicetimetrový panelák někde u smyčky tramvaje. Všechno to bylo najednou směšné a děsivě prázdné zároveň. Sako, auto, úspěch. Někde uvnitř díra, kterou nevyplní žádná nová hypotéka.
Žena, která na něj čekala, se zeptala: Honzo, půjdeme domů? Její ruka na něm byla chladná, i když měla na prstech prstýnky, které platil sám.
Jasně, odpověděl. Ale na obličeji měl prázdno jako výkladní skříň v lednu.
*****************
Kristýna a Aleš šli večerní Prahou. Ulice zářila světly pouličních lamp, mezi auty se plížila tichá noc, v povětří bylo cítit začínající jaro, jehož vůně se míchala s pachem rozpáleného asfaltu a lipových květů. Kristýna se snažila držet Alešovi co nejblíž, šum na srdci měl podobnou barvu jako v dětství po prázdninové návštěvě babičky.
Jsi v pohodě? zeptal se Aleš, jakoby mimoděk, a s jistotou ji chytil za ruku.
Mnohem víc než v pohodě, usmála se na něj Kristýna. Vážně. Dneska jsem si zas připomněla, že mám všechno, co potřebuji.
Honza ji sice trochu rozhodil, jeho ušlechtilé ego a vášnivé sečítání životních bodů jí ve výsledku připomnělo jen to, co sama ví. Že štěstí je v každodenních maličkostech voňavý čaj, teplá snídaně, rozespalý polibek cestou na vlak.
Aleš zastavil, pohladil ji po tváři a přitiskl ji k sobě: Já tě mám fakt moc rád, Kristý. V jeho hlase nebylo nic okázalého, jen niterná radost.
Zastavila se v jeho objetí, nadechla se jeho známé vůně. A byla šťastná. Žádná suma, žádné porovnávání by jí nemohly vzít tenhle pocit že domů jde s tím, komu patří.
**************
Honza se vrátil domů hodně pozdě. Jeho byt s výhledem na pražské střechy působil spíš jako propagační materiál nové developerské čtvrti než místo, kam by se člověk opravdu rád vracel. Žádné broušení do peřin, ticho by se dalo krájet.
Manželka spala, on zamířil do své domácí kanceláře. Během pár pohybů si nalil whisky, ale vlastně si jen hrál na nešťastného milionáře. Očko spočinulo na staré fotce z promoce vepředu Kristýna v jednoduchých šatech, v očích ten laskavý úsměv, co nabírá vodu do průsmyku ledovce. Honza vedle, elegantní, úhledný, ale s pohledem, který tušil, že už nikdy nebude ten, pro koho Kristýna napíše báseň.
Po chvíli vrátil fotku na místo, promnul si oči a zůstal sedět ve tmě, jen s tikotem pražské noci za oknem. Teď už věděl, že někdy se štěstí neskládá z velkých gest, ale ze snídaně, láskyplného pohledu a životních drobností, které zůstávají pořád opravdové i když k nim nikdy nevystavíte fakturu.