**Dceřino štěstí je víc**
Alžběta Nováková žije sama a donekonečna si stěžuje sousedům na nevděčnou dceru a vnučku, které ji nechaly samotnou.
„Obětovala jsem jim celý život, a ony, ty nejbližší – kruté a necitelné, to neocenily a nechaly mě svému osudu,“ naříká.
Alžběta je ještě čilá starší žena, ale nikdy nezmiňuje, že jí dcera Markéta měsíčně posílá peníze a že vnučka Lucie se s ní už mockrát pokoušela usmířit. Jenže babička jí vždycky dala podmínku: „Až se rozvedeš s tím svým, budeme zase kamarádi.“ Lucie jen hořce vzdychne a odejde.
Lucie má teď vlastní rodinu, vzala si Honzu. Oba vystudovali vysokou a našli si práci. Bydlí u Honzovy matky, ale plánují si vzít hypotéku na byt. Navíc čekají miminko.
Jak se vůbec vzali? To je příběh samo o sobě. Co všechno Lucie od babičky Alžběty vytrpěla!
Jednoho večera přišla Lucie domů a už od dveří radostně vyhrkla:
„Mami, babi, my s Honzou se budeme brát!“ Bylo jí devatenáct, celý život před ní, srdce jí překypovalo štěstím a smála se jako dítě.
Babička pomalu zvedla oči, jestli slyšela správně, a matka Markéta sklopila hlavu a mlčela. Lucie nechápala, proč jásání nepřišlo.
„Mami, babi, slyšely jste mě? Vždyť se bereme!“
„To ne,“ ozvala se náhle ostrým tónem Alžběta. „Vdává se,“ dodala a vnučce okamžitě přešla radost.
„Jak to ‚ne‘? Babi, co to povídáš? Mami?“ Lucie na chvíli zmlkla. „Myslela jsem, že budete mít radost, ale vy…“
„Ty jsi snad těhotná?“ přerušila ji přísně babička.
„Ne, odkudpak. Když se někdo chce vdát, musí hned čekat dítě?“ odsekla Lucie.
Markéta mlčela a na dceru se ani nepodívala.
„No dobře, díky bohu. Tak na ten svůj nápad zapomeň, dokud nedostuduješ. Posaď se, máme večeři,“ prohlásila Alžběta.
„Já nechci, my s Honzou jedli pizzu,“ odpověděla Lucie zmateně. Nerozuměla, proč babička její zprávu přijala tak nelibě.
Bylo to divné. Matka mlčí, Lucie přiběhla domů plná štěstí v domnění, že ji rodina podpoří.
„Mami, proč nic neříkáš?“
Markéta jako by procitla, zamračila se a podívala se na dceru. Pak znervózněle pohlédla na babičku, těžce si povzdechla a řekla:
„Luci, babička má pravdu. Je na svatbu moc brzo, nejdřív dokonči školu. Navíc není moderní vdávat se takhle mladá,“ dodala se smutným úsměvem.
„Mami, je mi jedno, co je moderní! My s Honzou se milujeme, vezmeme se a školu doděláme, nebojte se. A vdám se, ať říkáte cokoliv. Už jsme se rozhodli.“
Babička to nevydržela a zasyčela na svou dceru Markétu:
„No vidíš, dočkala ses! Jablko nepadlo daleko od stromu. Tvoje dcera si chce vzít stejného žebráka jako ty tenkrát. Dobře, že tomu včas zabráním…“
Lucie nechápala. Svého otce nikdy nepoznala, ani ho neviděla. Podívala se na matku, jak svěsila hlavu.
„Babi, mamka se chtěla vdát a nedala si říct? Za mého otce?“
Babička se ušklíbla:
„A za koho jiného? Taky student bez halíře. Jasně, že jsem jí to zakázala.“
„No dobře, ale teď má firmu,“ nesměle namítla Markéta.
Babička překvapeně zvedla obočí:
„Ty se s ním stýkáš? To mi ještě scházelo!“
„Ano, našel mě na sociálních sítích. Teď si píšeme,“ řekla Markéta trochu vzdorně. „Ale žije v jiném městě. Když po škole odjel k rodičům, už tam zůstal.“
Lucie na ni zírala v šoku.
„Mami, řekni mi víc. Pořád mi tvrdily, že tě opustil, když zjistil, že jsi těhotná. A teď se ukazuje, že jste se chtěli brát! Proč jste se nevzali?“
Matka s babičkou se na sebe podívaly. Markéta sklopila oči a Alžběta prohlásila:
„Já jsem jí v tom zabránila,“ řekla tvrdě. „Ano, já. Zakázala jsem tvojí matce vzít si toho žebráka. Kvůli jejímu vlastnímu štěstí! Já sama neměla šťastný život. Čekala jsem, že aspoň tvoje matka splní moje naděje a vezme si slušného člověka. A ona se zamilovala do toho studenta, který měl doma ještě tři mladší sourozence. Co jí mohl nabídnout? Hromadu příbuzných a společný byt?“
Lucie překvapeně hleděla na babičku a pak na matku. Takže jí celý život o otci lhaly a ona jim věřila!
„Mami, proč? Proč jsi nebojovala za lásku?“
Markéta se schoulila do sebe a nedokázala na dceru pohlédnout.
„S kým mám bojovat?“ vrčela babička. „Se mnou? To by bylo marné. Dala jsem jí na výběr – buď já, nebo ten student.“
Lucie nemohla uvěřit vlastním uším. Zamrzela na místě a nechápavě se dívala z matky na babičku.
„Jak tohle mohlo dopadnout? Jak mohla babička dát matce takové ultimátum? A jak to, že matka poslechla?“
„Mami, proč?“
„A co jsem měla dělat, holka? Studovala jsem s tvým otcem, mohli jsme vyžít ze dvou stipendií? A pak bys přišla ty. Musela bych školu nechat být. Jeho rodiče nám nedali nic, sami měli co dělat.“
„Mami, ale zkusila jste to?“ vykřikla Lucie. „Vzdala ses a nebojovala za vlastní štěstí? A on taky?“
Lucie se na matku dívala se smutkem a lítostí.
„Ne, vzdát? On ještě dlouho postával před domem. Dokud jsem mu neřekla, že zavolám policii. Zabránila jsem mu v tom. Zakázala jsem mu sem jezdit.“
Lucie se na babičku zadívala.
„Víš co, babi? Na tvoje zákazy kašlu,“ prohlásila bez rozmýšlení. „Kašlu na tvé pohodlí. Budu klidně pracovat, třeba o víkendech, ale svého štěstí se nevzdám. Vezmu si Honzu. Nedočkáš se,“ dodalaA za rok, když Lucie s Honzou křtili malou Elišku, přijela i babička Alžběta – s kyticí v ruce a slzami v očích, protože konečně pochopila, že štěstí její vnučky je víc než její vlastní přání.
