Víš, jednou za mé pedagogické praxe se mi stal fakt silný příběh. V mé třídě byl jeden kluk, říkal se mu Matěj Novotný. Narodil se s řadou zdravotních problémů opožděný vývoj, problémy se srdcem a navrch ještě rozštěp rtu i patra. Prvních pár let jsme skoro vůbec nerozuměli, co říká, a až někdy kolem šesti let, po spoustě hodin s různými specialisty, se jeho řeč aspoň trochu srovnala. Jasně, mluvil pořád dost nosem a hrdelním hlasem, ale už bylo aspoň zřejmé, co se snaží říct.
No a pak přišel poslední rok ve školce a zrovna byl před námi Den matek. Rozhodli jsme se, že Matěj by mohl na besídce zkusit přednést jednu část básničky o maminkách. On se hodně styděl za svou řeč i za jizvy kolem pusy, ale chtěli jsme ho nechat zkusit vystoupit věděli jsme, že to bude velký stres, ale taky že právě tohle mu může dát sebevědomí a pocit, že je mezi ostatními. A hlavně, Matěj sám moc chtěl když se ostatní učily básničky, opakoval s nimi potichu, pohyboval rty, pořád to zkoušel.
A jeho maminka, paní Novotná, byla úplně nadšená vůbec by ji nenapadlo, že Matěj dostane možnost učit se básničku společně s ostatními. Taky sama říkala, že moc nevěřila, že by mu pedagogové něco takového svěřili. Ale hele, fakt se do toho pustili spolu. Každý den doma nadšeně trénovali, před zrcadlem, jednou nahlas, jednou potichu, před rodinou i jen tak mezi sebou.
No a přišel velký den, besídka ve školce. Matěj byl strašně nervózní, ale odmítl ze svého vystoupení vycouvat že prý to bude pro maminku, že to se naučil hlavně kvůli ní. Oblekli jsme ho do obleku a motýlka, šel na pódium a začal přednášet. Začal výborně, krásně zřetelně, fakt mu to šlo. Jenže uprostřed básničky se začal trochu zadrhávat možná z nervozity nebo ho zaskočilo nějaké slovo. A došel ke zvláštní části:
Ze schodů volal Vašík: Maminka je pilotka? No a co! A Matěj třeba jeho maminka je… A ztuhl, jak marně lovil těžké slovo. Nakonec z něj vylétlo: …kon-di-ci-o-nér!
Všichni se začali trochu uchechtávat. Matěj zrudnul, sklonil hlavu, nacpal si ruce do kapes a mlčel, ale snažil se doříct zbytek.
Další část zněla: A Tonda a Bára… ale v tu chvíli někdo ze zadních řad vykřikl se smíchem: Taky mají maminky klimatizace! A to už se rozchechtali skoro všichni. Matěj se otočil, utekl z pódia. Našla jsem ho u schodů, jak se opírá o zeď a utírá si slzy do rukávu. Kleknu k němu, zašeptám mu, že ten vtip byl trapný, že to nebylo fér, a zeptám se, jestli to nechce zkusit ještě jednou jen pro mě a pro mámu. Tentokrát už ne se slovem klimatizér, ale se správným slovem policista. Když bude potřebovat, pomůžu mu.
Nejdřív se kroutil a odmítal, ale nakonec, pro maminku, přikývnul. Dala jsem ho mojí kolegyni Anežce, aby mu otřela obličej, vrátila jsem se do sálu, počkala až dohraje další číslo, a poprosila o slovo. Měla jsem sama kolena jako z gumy, ale řekla jsem:
Matějovi je šest let a většinu malého života trávil v nemocnicích nebo na rekondičních pobytech. Má víc operací za sebou než narozenin. Dlouho vůbec nemluvil, ale letos se mu to konečně povedlo, naučil se mluvit a našel odvahu vystoupit před vámi. Moc bych chtěla poprosit, abyste mu teď dali šanci a vyslechli ho tak, aby to zvládl.
V sále bylo najednou úplné ticho. Přivedla jsem Matěje. Sám malý, podsaditý kluk s našpuleným spodním rtem ještě ubrečený, ale statečný, postavil se na pódium.
Matěji, pojď!, volala z první řady jeho maminka. Zase někdo zezadu: Pojď, Matěji! Sedla jsem si vedle něj, vzala ho za ruku a zašeptala: Jen pro mámu. Matěj se nadechl, začal zase od začátku, a dokázal, co chtěl. Když došel ke slovům: Ze schodů volal Vašík: Maminka je pilotka? No a? A Matěj třeba jeho maminka je… policistka! A Tonda s Bárou, obě maminky jsou… inženýrky! Podíval se hrdě na všechny přítomné.
Ten aplaus, co následoval! Takhle naše malá školka nezažila potlesk ani nepamatuju tleskali rodiče, učitelky i děti, někteří dokonce ve stoje. Matěj už nemusel pokračovat. Všichni jsme věděli, že tu bitvu vyhrál.
Po vystoupení za mnou přišla naše hudební vedoucí, paní Černá, chytla mě v zákulisí: Zasloužila by sis jednu na zadek, zakeříkem, málem jsi nám pokazila celou besídku, zamručela. A já? Samý nervy, rozbrečela jsem se. Ale nakonec mě objala a po chvilce dodala: No, vítěze ale nikdo nesoudí. Dneska jste vítězové, ty i Matěj. Otřela mi nos a poslala mě zpět mezi děti.
Víš, proč mi to teď po tolika letech zase vyskočilo před oči? Protože jsem nedávno potkala paní Novotnou na náměstí. Hned mě poznala, s úsměvem povídá, že Matěj letos nastoupil na Masarykovu univerzitu, prý dokonce na denní studium a ve všem úspěšně složil přijímačky. A hádej na jaký obor? Na filologii, věnoval se jazykům! A ještě mám od něj i odkaz: Prý kdyby nebylo tenkrát toho vystoupení, asi by dnes pořád byl jenom za tím svým stínem.
A v čem je pro mě tohle vlastně nejcennější? To, že když člověk najde v sobě sílu a okolí mu dá šanci, může se stát, co chce. Hlavní je najít v sobě odvahu a nesmírně pomůže laskavost lidí kolem. Tak buďme prosím k druhým vstřícní a milí. Nikdy nevíš, komu tím pomůžeš změnit život.
