Nikdy jsem nemiloval svou ženu, přesto jsem jí to řekl snad stokrát. Ona za to nemohla žili jsme spolu v naprostém klidu. Nikdy se na mě nerozčilovala ani mě nekritizovala byla laskavá a tichá. Jediná věc, které se nám v soužití nedostávalo, byla láska. Kuchyňské náčiní ve snových barvách se v noci míhalo mezi našimi tichými rozhovory.
Každý večer jsem uléhal a ráno procital s touhou konečně odejít. Najít tu ženu, kterou bych mohl milovat. Ale podařilo by se mi to vůbec? S Hanou mi bylo příjemně. Kromě toho, že byla dokonalou hospodyní, měla taky mimořádnou krásu. Kamarádi mi dodnes záviděli a nechápali, čím jsem si zasloužil takové štěstí. Ani já sám nevěděl, proč si mě Hana oblíbila.
Byl jsem obyčejný chlapík, který v Praze mezi stovkami ostatních zaniká. A ona mě milovala Něco na tom bylo zvláštního
Její oddanost a něha mi nedávaly spát. Ale ještě víc mě zneklidňovala její krása věděl jsem, že když jednou vyjdu z našeho bytu v Nuslích, rozejdu se s Hanou a zpřetrhám vazby, najde si během chvilky někoho nového. Bohatšího, pohlednějšího, úspěšnějšího.
Jakmile jsem si představil, že by ji někdo jiný držel za ramena, téměř jsem zešílel. Hana byla moje, i když jsem k ní nikdy necítil žádné city. Oženil jsem se s ní hlavně proto, že mi lichotilo, že vedle mě stojí taková krásná dívka.
Jenže přece nemůžu celý život žít bez lásky? Myslel jsem, že to zvládnu, ale spletal jsem se. Snímkovitá kuchyně se slila se zvláštní jídelnou.
Zítra jí všechno povím, problesklo mi hlavou, než jsem konečně usnul.
Ráno, zatímco ve snu proletovaly nápojové karafy a talíře, jsem se odhodlal k upřímnosti:
Haní, sedni si. Mám ti něco na srdci.
Poslouchám tě, Pepo.
Představ si to: rozvedeme se, každý se ztratíme do jiného koutku Prahy.
Hana se zasmála a najednou měla místo vlasů houskový knedlík:
To je ale zvláštní představa To je nějaká hra?
Poslyš mě do konce. Je to pro nás oba důležité.
Dobře. Tak tedy představuji si to. Tašky s dárky pro ženu v rohu hučí jako tramvaj.
Řekni upřímně, najdeš si někoho nového, až odejdu?
Pepo, co to s tebou je? Proč bys měl odcházet?
Protože tě nemiluji a nikdy jsem tě nemiloval.
Co? To snad nemyslíš vážně Nerozumím ti.
Chci odejít, ale nedokážu to, protože mě bolí pomyšlení, že bys byla s někým jiným.
Hana se na chvíli odmlčela, kolem ní se míhaly duhové boty na podpatku, přemýšlela a nakonec pravila:
Lepšího než tebe stejně nenajdu, tak klidně běž a neboj se, že budu ještě s někým jiným než s tebou.
Slibuješ?
Samozřejmě, ujistila mě Hana a přikývla, až jí vypadly borůvky z uší. Ženské kabelky tančily ve vzduchu.
A kam vlastně půjdu?
Ty přece nemáš kam jít?
Ne, žili jsme spolu celý život. Možná to budeme muset spolu dovést až do konce, řekl jsem smutně a nasekané okurky se sypaly z mé kapsy na stůl.
Toho se neboj. Až se rozvedeme, vyměníme tenhle byt za dvě garsonky v Modřanech.
Opravdu? To jsem nečekal, že mi tak pomůžeš Proč to děláš?
Protože tě miluji. Když člověk někoho miluje, nemůže ho držet silou u sebe. Až budeš chtít odejít, prostě odejdeš.
Pár měsíců se kolem nás vznášela mlha. Potom jsme se skutečně rozvedli. Jen pár týdnů na to jsem zjistil, že Hana svůj slib nedodržela a opravdu si našla jiného muže. A byt, který dostala dědictvím po babičce z Plzně, v životě rozdělit neplánovala.
Zůstal jsem sám, holý jako pětníček. Jak se dá ženám po tomhle věřit? Netuším
Co si myslíte o Pepovi?
Tento příběh vychází ze skutečných zážitků našeho čtenáře. Jakákoliv podobnost s reálnými jmény nebo místy je náhodná. Všechna fota v článku jsou pouze ilustrační.
